Český ráj

1.7. – 7.7.2012

Horniny Českého rájeDEN PRVNÍ

Ze tří až čtyř lokalit nakonec padla volba na Český ráj. Proč to už nevím. Každopádně Krkonoše jsme odsunuli na srpen. Jestli jsem někdy byl v Českém ráji, pak to muselo být ještě za mých dětských let, protože si na tuto krajinu jen letmo vzpomínám. Český ráj se nachází v naší zemi na severovýchodě a jedná se o tři samostatné oblasti, které nesou názvy Hruboskalsko, Maloskalsko a Prachovské skály. My jsme zavítali do oblasti Maloskalska, do údolí řeky Jizery. Cestou jsem byl vzteklý jak pes v továrně na náhubky. Po posledních aktualizacích, které měl na svědomí nejspíš nějaký nemocný geodet, ukazoval šest let starý TomTom polohu na mapě o dvě sta metrů jinde, než byla skutečnost. Z toho plyne, že navigace mlela nesmysly a já byl po letech odkázán na ukazatele. Před Pardubicemi jsem pro jistotu využil Nokia map, které nás v pořádku dovedly až do cíle. Po překonání řeky jsme dorazili k hotelu, kde jsme byli ubytováni. Cimra nám umožňovala výhled do dvou stran, a tak jsem měl možnost pozorovat konipásky, kteří si udělali hnízdo v truhlíku protějšího domu.

VHorniny Českého ráje...yrazili jsme na první krátkou vycházku, která nás zavedla do lesů s vzrostlými buky a borovicemi. Cestu lemovaly kapradiny, za kterými se skrývali kosi. Pěnkavy pobíhaly kolem kmenů a z dálky se ozývaly straky. Tu a tam jsme potkali pár sojek a do kroku nám zpívaly sýkory koňadra a babka. Po kmeni si spokojeně pobíhal brhlík. Všechno parádně vycházelo. Hezké počasí, krásná příroda, prostě idylka. Až najednou slyšíme nějaký hluk. Co jiného než člověk by mohlo takhle hlučet? A opravdu. Začali jsme potkávat skupinku za skupinkou. Obrovská nevýhoda této oblasti je totiž její turistická profláknutost. Výhoda je naopak v tom, že když je hezké počasí, většina turistů se pohybuje kolem řeky Jizery. Ať už se baví koupáním nebo splavováním toku, zde potkáte turistů nejvíce. Pokud se nevydáte zrovna po těch nejvyhlášenějších stezkách, jako je bezesporu Zlatá stezka Českého ráje, tak je docela častým jevem, že v lese i hodinku nikoho nepotkáte.

Pokud jde o značení turistických tras, mohu s klidným svědomím říct, že v oblasti, v jaké jsme se celý týden pohybovali, jde o nejhůře značené turistické trasy, po kterých jsem šel. Schází rozcestníky, značení barev je mnohdy jaksi náhodné a pokud jdete po trase, kde vedou nějakým úsekem dvě či tři barevné stezky, celkem problémově určíte, kudy jít. Některé barvy chybí úplně, jinde je značení na střídačku. Denně jsme se Nad údolím řeky Jizery...neobešli bez papírové mapy, která ač nová, mnohdy nekorespondovala s místním značením, a tak přišel vhod i mobil s aplikací Mapy.cz, která již s „novým“ Symbianem Belle ukáže vaši polohu takřka za pár vteřin i v hustém lese v závislosti na dosahu GSM signálu, který je samozřejmě potřeba pro přenos dat. (Viz článek Nokia N8). Takže co se týče značení tras to bylo celkem zklamání. Místní úřady by měly udělat pro turistický ruch trochu více než jen vybírat poplatek 😉

Procházky v oblasti jsou nenáročné, ale mnohý cyklista přišel na to, že tudy cesta nevede. Převýšení není příliš velké a těch pár set metrů do mírného či strmějšího kopce se dá bez problémů zvládnout i s patnácti kily na zádech bez pomůcek jako jsou turistické hole nebo neoprénové orto návleky na kolena.

Z vycházky jsme se vrátili do hotelu na večeři. Ta byla opravdu výborná, a tak jsem si dal k večeři i první letošní pivo v restauraci. Chladné akorát s chutí tak jako tenkrát 😉

Peklo...DEN DRUHÝ

Druhý den po snídani jsme vyrazili na další procházku. Po první průzkumné cestě jsem zjistil, co asi nebudu v batohu potřebovat, a tak jsem jej trochu odlehčil o náhradní tužkové baterie do battery gripu, protože dva akumulátory s 63% mi musejí na celý den stačit i s pořizováním full HD videa. Pak jsem na hotelu zanechal středovou tyč od stativu, seťák EF-S 18-55 f3,5-5,6 IS, který už od doby pořízení makro objektivu s sebou opravdu jen nosím. Maskovací rukavice a kuklu a nějaké další příslušenství, o kterém jsem věděl, že je nebudu potřebovat. Maskovací síť i hejkala jsem z auta ani nevListí v síti...ytahoval. Spotřebu vody jsem odhadl na 1,5 litru a půl litru shocku. Nasadil jsem makro objektiv a mohli jsme vyrazit. Po opuštění obce jsme se na kraji lesa zaposlouchali do zpěvu ptáků, kterým se zde opravdu daří. Obtěžovat nás ale začaly jednotky přistávájících klošů jeleních a na kraji lesa přistál i ovád hovězí. Jakmile ovád do mě vypustil antikoagulin, rozplácnul jsem ho na své ruce. Mám zvířátka rád, ale na některých věcech se zkrátka neshodneme.

Chlad lesa a vlhkost po nočním dešti nás chránil před ostrým dopoledním sluncem. Zastavil jsem poblíž nějaké malé bystřinky, kde mě zaujaly přesličky a na nich plž z řádu plzáků, pravděpodobně plzák španělský (Arion lusitanicus). Plzáky (rozuměj slimák bez ulity) jsem vždy viděl courat někde na cestě nebo polehávat na listech trávy.Slunce v mechu. Na přesličce jsem plzáka neviděl nikdy. Pověnoval jsem mu tedy několik pohledů skrze hledáček fotoaparátu. Opodál samotné přesličky na pohled se zajímavě dopadajícím světlem se mi ovšem zachytit nepodařilo. Vzhledem k tomu, že je to oblast poměrně malá, potkat nějakého lesního savce se jevilo jako zcela nemožné. Proto jsem se také soustředil více na makrofotografii a při dalších cestách jsem teleobjektiv ani nebral.

Ropucha obecná (Bufo bufo)Zajímavostí na našich cestách ale bylo dostatek i pro širokoúhlý objektiv. Ať už se jednalo o prvky starobylé architektury nebo samotné skalní výjevy. Když jsme procházeli lesem, snažil jsem se najít vhodné místečko, kde bych si mohl pořídit fotografii, která se mi na fotokurzu s Petrem Bambouskem zrovna nevyvedla. Měl jsem celkem štěstí a do pozadí se mi podařilo dostat světlo, které dopadalo na zem korunami stromů. Není to sice zcela ideální, ale takhle nějak jsem to opravdu chtěl ztvárnit. Fotografování mechu jsem se na našich procházkách celkem věnoval i když ne vždy s úspěchem. Ono z ruky to v temném lese není vždy ideální. Jelikož nebylo pro plán cesty nejvhodnější zdržovat se na takových místech déle než na nezbytných pár záběrů, mnohdy tomu i výsledky odpovídaly. Jako bych si snad z mouder Petra Bambouska nic neodnesl…Hlemížď zahradní (Helix pomatia) a plzák španělský (Arion lusitanicus)Trpělivost a porozumění, to je to, co se musím nejdříve naučit ovládat. To mi příjde jako nejtěžší. Zmáčkonut spoušť totiž umíme všichni.

Přišli jsme k zřícenině Zbirohy, kde jsme si dali pauzu na oběd. To mi poskytlo dostatek času na fotografování interieru zříceniny hradu. Exterier již díky ostrému polednímu světlu kloudně zachytit nešel. I v samotném interiéru v místech, kde do tmy pronikaly stropem paprsky světla jsem pojal myšlenku, ztvárnit tyto prostory poněkud netradičně. Právě tyto prostory mi připomínají peklo z filmových pohádek. Pár záběrů ze stativu a zase zpátky na sluníčko. Pokračovali jsme dál a nakonec jsme vyšli z lesa. Krátký deštík zvlažil cestu a ze stromů padala voda ještě nedlouho poté. Nikde nic co by kvetlo a tak jsme okruh dokončili bez toho, aniž bych cokoli dalšího vyfotil.

DEN TŘETÍ

Další den jsme vyrazili zase na jinou trasu. Bylo po noční bouřce, a tak listí zůstávalo po ránu ještě mokré. V trávě jsem objevil pěkně velkou ropuchu. Pro nasazený objektiv 100mm ideální. Problémem bylo ale prostředí, ve kterém se nacházela. Pominu-li, že nebylo pro zajímavou fotografii příhodné, tak to byl tmavý koutek mezi stonky. Náprstník červený (Digitalis purpurea)S citlivostí ISO jsem se ale nebál jít nahoru. Ropucha obecná držela na místě poměrně statečně, ovšem pro kompozici nebylo mnoho možností. Celá kreativita šla tedy do kopřiv a jediné co jsem v tu chvíli mohl použít byl postup známý pro použití kompaktu či mobilu. Zapnul jsem tedy Live view a s rukama půl metru před sebou v úrovni kotníků započal pokusy o expozici. Na displej jsem viděl sporadicky a správné zaostření signalizoval jen zelený obdelníček přes půl hlavy ropuchy. Ta nedávala najevo, že by se byla někam chystala. Několik pokusů bylo s ISO 3200 a časem 1/25, některé mi však vyšly na 1/40, což už se u ohniska 100mm udržet nějak dá.

O kus dál jsem spozoroval věc tu v trávě celkem nevídanou. Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) si to mašíroval do kopce za lepší potravou. Na jeho domečku se ale vezl jakýsi cizopasník. Náprstník červený - bílá forma (Digitalis purpurea)Dle mého názoru plzák španělský (Arion lucitanius), který se u nás rozmohl snad díky porevoluční expanzi dovozu potravin z jihozápadu. Z Ameriky máme mandelinku, ze Španělska plzáky a z Francie pavouky. Když se daří exportu, nepříjde havěť zkrátka 🙂 Plzák si seděl na ulitě a pokukoval po vhodném místě, kde by mohl vystoupit. Nakonec našel příhodnou větvičku a odplazil se po lístcích. Z jízdy mu již jistě vyhládlo. Když slezl, hlemýžďovi se rázem ulevilo.

Pokračovali jsme v procházce. Největší nevýhoda oblasti je asi ta, že začínáte v údolí a když chcete někam vyrazit, tak se stoupání do kopce jen sotva kdy vyhnete, a že to byl občas pěkný krpál (oblastní název pro prudký kopec). Batolec duhový (Apatura iris)V lese jsme se zastavili u většího množství vzrostlého náprstníku, a to jak v purpurové, tak v bílé formě. Dále jsme se ubírali loukami zase směrem k lesíku. Cesta se táhla za poslední řadou stromů v jejich stínu, pak už bylo jen pole. Mez, která oddělovala pole od lesa, poskytovala dobrý úkryt pro pozorování srnčího a zajíců. Naneštěstí jsme však nezahlédli ani jednoho savce. Chládek byl příjemný, ale lesík nebyl příliš velký. Když jsme z lesíka vyšli, viděli jsme před námi stavení, odkud se ozývaly lidské hlasy. Rozhledna KopaninaStavení zde nebylo pouze jedno, ale jednalo se o malou osadu Kopanina. Z lesní cesty se stala nekvalitní asfaltová silnice a dovedla nás k silnici hlavní. Pokračovali jsme dál po zelené trase. Byť byla sezóna, hotel přes silnici měl v pondělí zavřeno 🙁

Lesní cesta nás dovedla k rozhledně. K našemu překvapení byla rozhledna zavřená. Nikoliv kvůli rekonstrukci, ale stále zavřená. Byl zde zavedený systém, se kterým se jen tak nesetkáte. Chcete-li na rozhlednu, musíte se vrátit přibližně tři sta metrů k jednomu stavení a tam si o klíče požádat. Záloha na klíček je 100Kč a vstupné pro dospělého pouhých 10Kč a dítě 5Kč. Vstup je ale na vlastní nebezpečí. Nevýhoda je především ta, že pro klíče musíte jít zpět a pak je zase jít vrátit. To znamená, že příjdete k rozhledně, pak 300m zpět pro klíče, poté 300m k rozhledně. Po prohlídce 300m vrátit klíče a zase 300m k rozhledně. Odtud pak zase pokračujete dál ve své naplánované trase. Takhle bychom nachodili o 1200m více a pokud má člověk naplánovanou trasu 15 až 20km, je jeden a čtvrt kilometru navíc pěkně znát.Zřícenina kamenného hradu Vranov (Český ráj - Maloskalsko) Je zvláštní, že ani uprostřed sezóny není využití rozhledny nějak lépe vyřešeno. U rozhledny jsme si dali svačinku (odpadkový koš zde naštěstí je) a pak jsem po place naháněl motýla. Krásný, leč neposedný samec batolce duhového (Apatura iris) mě nechtěl pustit blízko. Nakonec jsem mu dal pokoj a on přiletěl sám 🙂

Dorazili jsme ke zřícenině hradu Frýdštejn, která byla v pondělí samozřejmě uzavřena, což se dalo čekat. Chvíli jsme poseděli na kameni, ze kterého nás brzy vyhnal povědomý puch cigaretového kouře. Přesunuli jsme se tedy o kus dál sledujíce, jak se prasnice připomínající herečku z lesbického pornofilmu tlačí v teniskách nahoru, aby ji její kamarádky mohly nahoře vyfotit. Hlavou mi proběhla představa, jak se její jářku stopadesátikilové tělo řítí dolů. Instinktivně jsem v telefonu hledal číslo na záchranku. Zvládla to kuřačka snad dobře. Pohled z vyhlídky poblíž hradu Vranov - Údolí řeky Jizery.Nechtělo se mi na její pád čekat, a tak jsme pokračovali v cestě. Vrtulník záchranářů také nebyl slyšet, tak snad ok. Vím, je to ode mne hnusné, ale k určitým věcem mám nepřekonatelný odpor, obzvlášť jde-li o takové lidské slabosti, jako je čmoud.

Drželi jsme se červené trasy, ale teď které? Když jsou dvě v jednom směru každá jinam 🙂 Samozřejmě směr Pantheon. Cesta byla pěkným lesem. Vůně borovic a zpěv sýkorek perfektně doladily atmosféru prosvětleného lesa. Vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata)Do toho zazpíval kos a cesta hnedle lépe ubíhala. Z Pantheonu jsme pokračovali k zřícenině skalního hradu Vranov. Rozhodli jsme se pro návštěvu, a tak jsme spolu se vstupenkou dostali k zapůjčení papírového průvodce.
Obvykle jsou ve výkladech domněnky těch, kteří materiály sepsali, a ani zde tomu nebylo jinak, neboť z doby užívání hradu se texty nedochovaly, a tak vždy všechno zůstane jen na představivosti a spekulačních teoriích. Slečna prodávající lístky mě informovala, že je to tam místy úzké a nabídla mi, abych si batoh u ní nechal v úschově. Na její dotaz, jestli si nechci nechat batoh u ní pod zástřeškem, že mi ho pohlídá, jsem odpověděl dvěma slovy „Ani ne“. Pamětliv slov Ondřeje Prosického: „Nikdy nesvěřujte někomu svou techniku, aby vám ji hlídal“. Si jsem dobře vědom, že žádné osobě, obzvlášť cizí, nechat na starost věci za desítky tisíc, není moudré řešení. Byť to byla sympatická osoba.Dutohlávka třásnitá (Cladonia fimbriata)

Zavítali jsme ještě na nedalekou skalní vyhlídku, odkud je výhled na obec Malá Skála a protékající řeku Jizeru. Pro ještě dostatečně silný jas a nezajímavé nebe se nedalo čekát víc, než jen několik dokumentačních fotografií. To mi ovšem nebránilo v tom, postavit stativ a pořídit pár snímků okolí.

DEN ČTVRTÝ

Dalšího dne jsme po nočním dešti vyrazili notný kus od Malé Skály. PDutohlávka třásnitá (Cladonia fimbriata)ěšina lemovaná borůvčím lákala homo sapiens k snadnému výdělku sběrem bobulí. Co nebylo sežráno dnes, sežere se zítra…Tak nějak zní tuším jejich motto.
Přišli jsme k hřbetu skály, z níž byl opravdu parádní výhled. Ovšem nic pro krajináře. Protější skály spolu se zříceninou hradu se skrývaly v jakémsi mlžisku. Nebe s barvou staršího pozinkovaného plechu a rozptýlené světlo slabé jak lucerna na bicyklu s dynamem, krokem se táhnoucím, nelákalo k pořízení krajinářské fotografie ani ve formě dokumentu.
Radost mi ovšem udělaly sýkory, které si pozpěvovaly a jak modřinky, tak koňadry poletovaly po větvích vzrostlých patnáct či více let starých bříz a hledaly zde potravu. Protože jsem teleobjektiv nechal na pokoji pro snížení váhy fotobatohu a nechal jsem si u sebe jen širokáč Sigmu 10-20 4-5.6 EX DC HSM a Canon EF100 2.8L IS Macro USM, což jsou na ptáčky krátké objektivy. Pohled z jeskyněPozorování je ovšem krásné a tudíž jsme se na místě zdrželi déle. Možná ta doba byla delší než zdrávo bylo jest, a tak nás brzy začali dohánět vilní důchodci, jejichž dorozumívací jazyk je hlučný jako rádio teenagera. Je to však odpovídající jejich věku. Člověk se na stáří vrací prý do dětství, tak nějak se to povídá 🙂
Dali jsme se tedy do pohybu, abychom případného v lese pohybujícího se savce alespoň zahlédli. Pokud by se zde nějaký nacházel. Byl bych vděčný za srnčí, byť ji jenom zahlédnout. Za zajíce, byť si ho jen pohladit 🙂

Postupně jsme vyšli z lesa a dostali se na silnici. Trasa vedla tudy a to je to, co mě na turistice nejméně baví. Procházet vesnicemi, kde cítím pohledy obyvatel a budím nedůvěru coby cizinec. Zatím neurčenoProtože ve vesnici se moc příležitosti k fotografování nenachází, pokukoval jsem po zahrádkách, co by mi padlo do hledáčku. Zaujala mne rostlina, která se pohupovala v lehkém větru a svítila žlutou barvou. Podle dvou knih jsem ji nedokázal určit. Až Petr Bambousek mne navedl na správnou cestu že se jedná o vrbinu. Pak už to bylo snadné. Vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata). S fotografií jsem velmi spokojen. Je ostrá tam kde ostrá má být, ale ještě není perfektní. Vpravo je docela natěsno a nahoře je zase místa moc.
Koukat někomu do zahrádky není moc dobré, a tak bylo rozumné fotografování včas ukončit. Šli jsme dál a opustili vesnici. Suché skályPo úzké asfaltové silnici se šlo rychle, ale nezáživně. Vypadalo to, že brzy příjde déšť. Pokračovali jsme po modré směrem na Ondříkovice. U cesty jsem objevil zajímavý námět. Krásná kompozice, úžasně využitá plocha celé fotografie. Stál jsem nad tím dost dlouho a nakonec je to jediná fotografie, kterou jsem úplně zničil. Byla by má naprosto nejlepší ze všech makrofotografií, co jsem vyfotil, jen kdyby mi do záběru nevlezl jiný list a můj plán zcela nezhatil. Spěch dokončil zbytek a vznikla fotka zcela nepoužitelná. Když jsem na to přišel, dušoval jsem se, že rostlinu nafotím někde jinde a lépe, ale už jsem ji nikde neviděl. Tak to dopadá, když si člověk neověří fotografii na místě 🙁Eroze hornin

Cestou jsem se musel zastavit u starých telegrafních sloupů, kde se dařilo dutohlávce třásnité (Cladonia fimbriata), kterou mnoho lidí míjí bez povšimnutí. Pro mne je to však pohled na jakýsi mystický svět makrofotografie.
Když jsme minuli Horku a přišli jsme do Ondříkovic, odpočinuli jsme si u jezírka, které bylo napájeno vodou vytékající z jeskyně zvané Bartošova pec. Samozřejmě ta byla přístupná jen speleologům a ještě mokrou cestou. U jezírka jsem prubnul funkci čerpadla typu „K“, které ale nebylo funkční. Zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides)Opravy těchto čerpadel mám stále v živé paměti. Toto zde bylo k pohonu lopatek kola. Jen tak pro zábavu turistů.
Pokračovali jsme podél potoka, do kterého se pramen z jeskyně vléval. Po dvou dalších přítocích se z bezejmenného potoka stal Vazovecký potok. V přítmí lesa se ukázal i vodopád, ovšem idylku pokazil kmen, ke kterému jsem se nemohl dostat. A vůbec, v potoce bylo větví nastláno, že i kdybych tam vlezl v rybářských holinkách, měl bych půl hodiny co dělat 🙂
O kus dál, jsem si všiml čehosi podivného. „Co to jen v tom potoce leží?“ říkal jsem si a znovu jsem nasadil 100mm objektiv. Byla to velká ryba, která tam uvízla. Věci začaly dávat smysl. Nahoře jezírko u hospůdky a dole v potoce uvízlý jeseter. Ten by zde rozhodně žít nemohl.
Zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides)Chvíli jsem si jeho determinací nebyl jistý, ale ten tvar těla už jsem viděl. Jesetery ovšem zatím jen v bílé formě znám z potápění v lomu Leštinka. Vrátili jsme se tedy do hospůdky nahoře a vznesli jsme na paní dotaz, jestli jim náhodou nechybí z jezírka jeseter. Ta přiznala, že jim občas foukne a že chlapi jeli zavézt lodě na řeku, takže jakmile se vrátí, jesetera osvobodí. Snad tak učinili a jeseter žije spokojeně dodnes.

V nižší poloze byl potok příhodnější a možná by se tam jeseterovi i líbilo, ale jezírko pro něj je jistě vhodnější volbou. Už pro jeho rozlohu.
Přišli jsme do Dolánek u Turnova, kde jsme přešli přes most na ostrůvek uprostřed řeky Jizery. Já většinu času kromě oběda věnoval čištění hledáčku a ofukováním zrcátka. Stále jsem v hledáčku viděl nepatrný chloupek syntetického původu a ne a ne se ho zbavit. Nakonec mé trápení ukončil déšť a tak jsme se rozhodli zbytek cesty zkrátit vlakem.
Noc byla plná bouřek a záblesků. Fotografovat jsem nešel. Déšť i vítr měly sílu a já spíš trnul, aby mi na auto nespadla větev ze stromu u hotelu. Nestalo se.

DEN PÁTÝ

Jako každé ráno jsme se po snídani zastavili v autě dolít si dostatek tekutin do cestovních lahví. Já jsem Camelbak naplnil vodou až po okraj. Kos černý (Turdus merula)Tedy něco málo přes dva litry. Cesta je dlouhá a slunce nemá slitování (pokud není za mraky). Vždy toho vypotím mnohem více s batohem na zádech 🙂
Vyrazili jsme do lesů, respektive po modré kolem Suchých skal. Když jsme míjeli poslední chajdalúpku v kopci, viděl jsem za starým plotem ze seschlých úzkých latěk kosáka třímajícího v zobáčku hmyz. Nežral ho, ani nikam neulítal. Bylo to zvláštní setkání. Koukali jsme na sebe a já k němu promlouval, že se nemusí bát, že mu kobylku nesním. Stál na místě a jakoby nevěděl, co si počít. Jeskyně PostojnaTak jedna vzdálenější fotečka 100mm objektivem.
Nechali jsme kosa na pokoji (tedy za plotem) a pokračovali dále do kopce. Zase byla na pořadu dne asfaltka. Ne však na dlouho a už jsme mizeli po hliněné cestě mezi stromy. Les poskytoval svěží nádech vlhkého a chladivého vzduchu, ovšem naše cesta se ubírala dál za rozcestníkem po zelené a poté jsme přešli na žlutou směrem k vyhlídce na Suché skály.

Vyhlídka je sice trochu bokem, ale není to zase tak daleko, abychom ji minuli. Z Tyršovy skály, zřejmě měl už toho Tyrš po krk a chtěl zde složit své kosti, a proto je po něm pojmenovaná, je vyhlídka také velmi slušná. Jeskyně PostojnaNakonec si to Tyrš zřejmě rozmyslel a skočil si do hospody 😉
Pokračovali jsme po žluté a napojili se na červenou. Nutno říci, že následný krpál bych rozhodně nechtěl jít nahoru a i cesta dolů dala mým kolenům poněkud zabrat. Na poměrně krátkém úseku sejdete z 563m na základních cca 290m a to potěší každého starce s artrozou v kolenou 🙂
Na úpatí kopce lze spočinout na lavce. Jak jsem mínil, tak jsem i zadřímnul, byť na krátký čas. Do večeře zbývalo ještě dostatek času, a tak už nebylo kam spěchat.

DEN ŠESTÝ

Ráno byl slunečný den a byl přislíben slušný pařák. Vody jsem nabral plný vak a mohli jsme vyrazit vlakem směrem do Turnova. Jeskyně PostojnaOdtud jsme se vydali po červené přes obec Záholice k jeskyni zvané Postojna, která je největší jeskyní Českého ráje. Borový les a písčitá cesta, to je moje.
Cestou jsme se zastavili na Zdenčině skále a koukli z vyhlídky do okolí.
Dál jsme pokračovali ke Klokočským průchodům, kde jsme z červené odbočili na žlutou k jeskyni Postojna.
Je třeba příchozí varovat, že to není nic pro lidi, kteří se necítí dobře ve stísněných prostorech. Vchodem do jeskyně je třeba se proplížit takřka po břiše. Jeskyně je uvnitř prostorná a v dost velké části se dá normálně stát. Je zde absolutní tma a jediné světlo, které sem přichází, je skrze malý vchod. Jeskyně PostojnaUvnitř v několika snadno dostupných částech jsou zapáleny hřbitovní svíčky a ty dělají tak malé světlo, že se bez svítilny neobejdete. Vhodná je čelovka. V horším případě si někde omlátíte palici.
Používal jsem ISO 6400 a ostření jsem nechal pomocnému světlu v blesku Canon Speedlite 580EX II. Prakticky jsem nevěděl co na fotce bude. Jen jsem to prolétnul světlem čelovky. Vše je z ruky, takže se manuálnímu nastavení expozice jen těžko vyhnete.
Jednotlivé části jeskyně jsou propojeny většími či menšími průlezy. Posledním však možná stěží protáhnete hlavu a ramena. Já jsem prolezl celkem bez problémů s fotoaparátem a nasazeným bleskem, ale na první pohled mi to připadalo jako nora pro lišku 🙂

V celé jeskyni je poměrně suchý písek (alespoň v létě), takže se nijak zvlášť neušpiníte, ale i přesto písek nějaký ven vynesete na technice a oblečení. Je zde také velmi chladno, takže počítejte s hodně velkým přechodem z tepla do zimy a naopak. Orošení techniky se nevyhnete a kardiaci by mohli mít v parném létě problém. Uvnitř je totiž méně než deset stupňů. Odhadem 7-8°C. Což je v letních měsících vítané ochlazení. Dával jsem se ale chvíli dohromady z přechodu na slunce s více jak třiceti stupni.
Cesta k jeskyni je pohodovou lesní cestou s vůní borovic Jeskyně Postojna - nejmenší průlez.a místy bílým křemičitým pískem. Pokud od jeskyně nebudete pokračovat po žluté ke studánce směr Bukovina, je třeba se vrátit k hospodě zpět na červenou trasu.

Po návratu na červenou trasu jsme vyrazili Klokočskými průchody, což je přibližně 70 metrů dlouhá, hluboká skalní rozsedlina. Ve středověku tudy vedla kupecká stezka a dodnes ve skalních stěnách můžete spatřit kupecké značky.
V obcí Klokočí jsme to strhli po modré zpět na Koberovy. Okáč luční (Maniola jurtina)Z rozsáhlých luk na satelitních mapách vyrostly sady a zde jsem očekával nějakého savce. Poštěstilo se nám zahlédnout zajíce, kterého jsme nějakou dobu pozorovali. V Koberovech jsme odbočili na červenou směr Besedice a odtud nejkratší cestou domů.

DEN SEDMÝ

Dne sedmého jsme zvolili trasu, která začínala v ŽBozkovské dolomitové jeskyněelezném Brodě. Zde jsme vyrazili z vlakového nádraží a k našemu překvapení značení žádné, směrníky tím pádem k ničemu. Správnou trasu jsme hledali obtížně, neboť v mnoha případech se značení naprosto ztrácí a jeho význam je tak nulový. Pomocí mobilní aplikace Mapy.cz jsme konečně přišli na správnou cestu, kudy mělo vést i značení zelené barvy, ale to nějak chybělo. My vyrazili po žluté.
Nutno říci, že místní gengy měly plno práce. Bozkovské dolomitové jeskyněRozestavěni po různých rozích s telefonem v ruce sledovali okolí. Když se dva romáles za námi vydali městem, zrychlili jsme, že by nám nestačil ani trénovaný chodec, natož nějaký porušitel zákona na dávkách. Obranu jsem měl naplánovanou za chůze. Protože nemohli stačit, změnili směr ještě před mostem přes řeku Jizeru.

Žlutá trasa kopírovala břeh Jizery. Úzkým chodníčkem pro jednu osobu jsme se pomalu dostávali do stínu listnatých stromů a klidnou idylku rušili jen nadšené výkřiky lidí v kajacích.
Netrvalo dlouho a na cestě jsme potkali dva dealery, kteří obtěžkáni batohy sešli s cesty a mířili přímo přes řeku do železnobrodského getta. Bozkovské dolomitové jeskyněAbych se přiznal, cikána s batohem v lese jsem ještě nikdy neviděl, natož dva 🙂 Ještě když vás slušně pozdraví „dobrý den“, je to vždy podezřelé.
Začali jsme se od řeky i železniční tratě vzdalovat a cesta začala stoupat. Minuli jsme stavení s hlídkujícími slepicemi a začali jsme se znovu z louky vracet do lesa. Les se mi zde líbil. Především úsek, kde jsme přebrodili přes Široký potok. Má to tady hodně potenciálu pro fotografování zvěře. Neviděli jsme však ani kopýtko.

Bozkovské dolomitové jeskyněChvílemi se ztrácelo značení a lesní cestu jsme si museli zvolit podle intuice. Tu a tam byly v lese dvě barvy na přeskáčku. Nakonec jsme dorazili na Závrší, kde jsme se dali doprava a kousek před lesem na lavičce přišel vhod oběd.
Výhled do krajiny je zde krásný, ovšem kazí ho nedaleký vysílač mobilního operátora, ke kterému jsme přišli. Kudy jít byla záhada. Cesta končila a před námi louka s vysílačem. Obešel jsem ho, jestli na něm najdu turistickou značku, ale marná snaha. Vydali jsme se viditelnou cestičkou, ale ta končila komusi na dvorku chalupy. Tak znovu. Zkusíme jít dolů, snad nespadneme ze srázu. Po chvíli se cesta našla. Značení nikde, ale byla to jediná cesta, která někam vedla. Pokud bychom se nechtěli vracet, pak to byla jediná možná volba.
Cesta nás dovedla do vesnice Líšný. Zde nás žlutá stezka zavedla pod železničním mostem k řece. Bozkovské dolomitové jeskyněZde na stezce řádily evropské fondy. „Budují zde cyklostezku.“ Tak nějak jsem se podle její šíře dopídil. Kamení, bláto a zase kamení. Role dvoumetrové geotextílie o gramáži 200g ve vodě válející se. Nuž co, popršelo. Práce nedokončená v podstatě nikde. No zaplakal by nejeden investor. Dělníka jsme nepotkali ani jednoho. Voda v řece byla hnědá a měla poměrně rychlý spád. I hladina byla výš, než když jsme přijeli.
Překvapilo mě, že i v té hnusně hnědé, špinavé vodě plné splašků se může někdo koupat. Po dešti tam musejí plavat takové chemické blafy, že je to hazard se zdravím, protože řeka protíká mnoha městy.
Nutno říct, že řeka má i mnohá krásná zákoutí a když by byla voda čistější, je zde několik míst pro fotografování ptactva. Ať už vodního nebo se u vody jen zdržujícího. To se ovšem neobejde bez plavidla, protože jinak se na některá místa dostat ani nedá.

DEN OSMÝ

Ráno, po tradičně bohaté snídani jsme začali nosit věci zpět do auta. Jsem známý mezi svými kamarády tím, že necestuji nalehko, proto jsou mé zahraniční cesty obtížně realizovatelné. Bozkovské dolomitové jeskyněTentokrát jsem však nevezl reprobedýnky nebo prodlužovačku. Ovšem osobní počítač si neodpustím. Plánujeme na něm trasy, ukládám fotografie a videa, večer pustíme filmek a pokud má operátor pokrytí, tak se dostanu i na net. Na každý den mám nějaké trika, protože je, nehledě na počasí, propotím durch marš, a něco na převlečení do restaurace.
Zkrátka a dobře, vláčím kromě fotobatohu ještě jednu cestovní kabelu, tašku s noťasem, pití na celý týden (ne vždy je kde nakoupit) a další maličkosti. Kufr jsem ale měl o vypitou vodu o něco prostornější. Prázdné petlahve se těšily do brněnského kontejneru.

Ráno jsme ještě narychlo naplánovali návštěvu Bozkovských jeskyní. Protože mě navigace vyšplouchla a nápravu dvěstěmetrové odchylky jsem mohl provést až doma, opět jsem se spolehnul na mapové podklady Nokia map. Nicméně i přesto jsem existenci záchytného parkoviště pominul a jel přímo k jeskyním. Bozkovské dolomitové jeskyněNezbylo mi nic jiného, než se vrátit 🙂
Z parkoviště je to kousek pěšky a já udělal jednu riskantní věc. V jeskyních bych se sotva s fotobatohem proplítal, a tak jsem vzal fotoaparát, Sigmu 10-20 a blesk 580EX II s rozptylkou. Dokumentace musela proběhnout z ruky, neboť prohlídky jdou jedna za druhou a jsou využité na maximum. Dokonce se jednotlivé skupiny potkávají.
Nutno říct, že na fotografování bych zde potřeboval několik hodin, stativ a dálkový odpalovač.
To první pro mě není možné a další dvě položky zůstaly v autě. Prostory jsou to krásné. Dolomity mají zkrátka své kouzlo. Jestli můžu radit návštěvníkům, nejlepší je zachytit světlo v jeskyni tak, jak je, protože blesk tomu sebere atmošku, ale jsou místa, kde se bez přisvícení neobejdete. Voda je v jeskyni naprosto čistá, a tak pomalu ani není poznat, že o vodu jde.

Bozkovské dolomitové jeskyněJeskyně člověka nadchnou, starosti nechá venku a také pořádně zchladí. Snad i pro hodinovou prohlídku příjde vhod něco teplejšího. Jako vždy se zarosení techniky člověk nevyhne.
Po prohlídce jsme už jeli domů. Sice mě mobil chtěl hnát přes Prahu, protože je celá cesta po dálnici, ale nepodlehl jsem mu. Cestou mezi Pardubicemi a Svitavami jsme se jen zastavili na oběd v jednom motorestu. Jak se ale jmenoval už nevím.

Abych to shrnul, tak Český ráj stojí rozhodně za návštěvu. Je tam krásně, i když za horkého léta je to horší než na horách. Delší cesta může být pěkná makačka. Značení je místy pěkně zmatečné a mnohdy nesouhlasí s papírovou mapou, ale dojít se dá snad všude.
Děkuji, že jste to dočetli až sem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Trocha počítání ;-) Prosím doplňte... *