Den plný zážitků, zkrátka wildlife jak se patří…

Na sobotu jsem vstal nezvykle brzy. Tedy ještě dřív, než byl nařízený budík. Později než do práce, ale stále ještě za tmy. Plán byl jasný.Ateliér v mokřadech
Vzít s sebou trochu více vercajku a pokusit se o krátký „videšot“, abych vyzkoušel, jak mi půjde komentované video přímo v přírodě. Dva stativy, trojnožku ameristep, brašnu, batoh a spoustu dalších věcí.
Plán byl vyrazit do Bzence, mojí domoviny a vydat se k mokřadu, který je poměrně rozsáhlý, a v jeho prostředí natáčet. 74 km autem a 5 pěšky. Z těch pěti se nakonec stalo dobrých patnáct, a že jsem měl panečku naložíno 🙂
Po vstupu do lesa jsme se neopomněli podívat na nově zrekonstruovanou lokalitku po desetiletí známou jako Pískáč. Před mnoha desítkami let zde zřejmě v rámci místního JZD spolku, či kdo chtěl, ten bral, probíhala menší těžba písku a vzniklo tak velice šikovné jezírko. To po nedlouho trvající těžbě hojně využívali místní ke koupání.piskac_mobil_gPo změně režimu a jmen stran se stejnými politiky začalo jezírko bez údržby zarůstat rákosem, až se voda téměř ztratila. Tuším předloni zde byla vyhloubena menší jáma, aby sloužila jako napajedlo. V loňském roce došlo ke kompletnímu obnovení a rozšíření. Břehy jsou nyní čisté a jezírko vypadá opravdu hezky. Zvěř sem chodí ráda.Ateliér v mokřadech 2

Pokračovali jsme lesem dál k mokřádku do oblasti, kterou po zakoupení pozemků ČSOP nazval Vlčí hrdlo. Kvůli starým meandrům, které z výšky tvoří už jen několik samostatných jezírek. Co jsme mohli pozorovat z dálky, líbí se zde zejména volavkám bílým, které se v nejvzdálenější části bývalých meandrů, které bezpochyby kdysi posloužily k účelu odvodnění orné půdy, usadily a pozoruji je zde po celý rok.
Přišli jsme na naše známé místečko, kde stromy obklopené vodou vzdáleně připomínají mangrovy a vychutnávali jsme si slunce prostupující jakýmsi mlžným oparem. Pokračovali jsme podél mokřin a samostatných jezírek k cestě, která nás zavedla na loučku. Do míst, obehnaných rákosem. Poblíž krmení pro bažanty a prasátka 🙂
Poměrně v závětří, rozbalil jsem zde techniku. Stativ pro zrcadlovku, stativ pro mikrofon, karimatku, trojnožku… Začal jsem s natáčením. Na vstupu jsem přidal pár decibelů (zesílil jsem citlivost snímání) a sundal jsem molitan (windcover) z mikrofonu. Přiznám se, že mi trošku do tváře svítilo sluníčko, až mě oslňovalo.Hejno hus běločelýchTu a tam projel vlak, který brouzdá na severní trati poměrně vysokou rychlostí. Byť je mezi námi kus lesa, ten rachot je poměrně značný. Hučení letecké dopravy tomu taky moc nepřidalo a do toho šustění rákosu tvořeném nepolevujícím větrem. No popravdě podmínky v otevřeném studiu přímo výborné 😀

ZÁŽITEK PRVNÍ
Jakmile jsem zkoušku ukončil, poslouchal jsem podivné zvuky, které se ozývaly z nedalekého rákosu za mnou. To prasátka tam pospávala a hlasitě a spokojeně odfukovala. Zvláštní, takhle blízko prasat jsem byl jen jednou, a to když proti nám utíkala asi patnáctičlenná skupina rok starých prasat a já tehdy měl foťák už kvůli přicházející temnotě v batohu.hejno_hus_na_zemiTady ty prasátka asi můj výklad uspal, protože na začátku jsme žádné spokojené funění neslyšeli. Protože mám z prasátek celkem respekt, kdybych je tam slyšel hned z počátku, raději bych se připravil na focení teleobjektivem, než natáčení širokáčem 🙂 Podřimující prasátka, která dle hlasového projevu měla jistě přes metrák, jsem v rákosu nehledal 🙂
Nedaleké krmeliště, pro bažanta zasypání, opustil bažant a několik slepic. Postupně se k odletu přidávaly co asi půl minutu další a další. Vždy odlétly 1 až dvě slípky.
Přišly si poslechnout, o čem že se to tady točí 🙂 Přiznám se, že jsem nevyfotil jediného bažanta, ale podívaná to byla pěkná.

Odcházeli jsme na vedlejší cestu a zamířili na rozsáhlé prostranství s upraveným trávníkem. Toto prostranství je rovina jak u Kolína. Roste zde několik stromů, jako by náhodně roztroušených po okolí. Pod stromy jsou zbytky rákosu, kam žací stroj už nedosáhl.
Tyčí se zde několik artézských studní, které jsou napojeny napříč mokřady na centrální vodárnu, která vodu rozhání dál.
Na trávníku v širokém okolí je velký počet krtinců. Některé jsou ale natolik velké, že krtek musel být velký jako menší pes 😀 Na přiložené fotografii je u krtince položena moje rukavice 🙂krtinec_mobil_gJedna srna v rákosu mě ucítila a vyběhla na trávník. Pak, až se zorientovala, zaběhla zase zpět. Druhá srna o kus dál si to zamířila opačným směrem po náspu, v němž jsou ukryty trubky k centrální vodárně. Na fotografování to nebylo, ale zážitek to byl pěkný. Řekl bych, že ta první byla březí.
Opouštíme prostranství, připomínající golfové hřiště místem s chybějícím plotem, kudy migrují také zvířata, a vydáváme se po břehu potoka Syrovinky, který pramení v katastru obce Syrovín a se svými četnými přítoky, z nichž je dobrá polovina stálých, zesílil a napájí řeku Moravu. Umělé koryto si v několika místech troufá překonat jen zvěř, když jde za potravou do polí. Jak já říkám na panské 🙂 To, že překonat vysoký svah je čím dál obtížnější, dokládá shrabané „doskočiště“, kde zejména srnčí zápolí s erodující zeminou po tisících přechodech tam a zase zpět. Nicméně potok je mělký a víc než koupel nehrozí. Pouze při záplavách jde o život.
Daleko v poli pozorujeme několik srn a srnce. Jestli v jejich běhu šlo o potyčku či umravnění si netroufám hodnotit. Jeden honil druhého nebo prostě jen tak dováděli, protože srnčí říje už byla dávno 🙂 Každopádně brzký příchod jara je poznat na každém kroku.Hejno hus běločelých

ZÁŽITEK DRUHÝ
Už na volném prostranství nás zaujaly hlasy typické pro husy. A to jsme se rozhodli, byť z dálky, prozkoumat. Daleko na druhém břehu potoka, kdesi uprostřed polí, je prostranství se suchou trávou a tam jsme je spatřili. Hejno hus polních (Anser fabalis). Větší než velké. Troufám si tvrdit, že do tisícovky moc nescházelo. Husy si spokojeně gágaly, no prostě diskutovaly mezi sebou a my je nehnutě pozorovali. Později jsem však zjistil, že zde většinu tvoří jiný druh husy, ale o tom až později…Hejno hus běločelýchVítr foukal naším směrem a tak jsme nemuseli mít obavy. Po pár minutách zřejmě došlo k dohodě a část hejna se vznesla. Po několika minutách se zvedla i druhá část hejna. Ve vzduchu se moc nemohly domluvit, kam na ten oběd zaletí, ale nakonec mířily na SSV s tím, že to asi později zalomí na sever. Druhou část hejna se mi podařilo dokumentačně zaznamenat na video.
Byl to neuvěřitelný zážitek a my jsme mohli být u toho. Byť jsem neměl zrovna po ruce hledáček na displej pro natáčení videa, protože slunce nepříjemně svítilo do očí, nechtěl jsem o to přijít. Husy jsme ještě nějakou dobu pozorovali, jak nám mizí z dohledu a pokračovali jsme dál.

ZÁŽITEK TŘETÍ
V zoraném poli jsme cosi zahlédli. Podíval jsem se skrze teleobjektiv, na kterém jsem měl navíc nasazen extender 1.4x a vidím, že je to liška. Viděl jsem lišku obecnou (vulpes vulpes) na pár metrů v dětství, mnohokrát u silnice, když žerou něco sraženého, ale skrze hledáček nikdy. I když byla celkem daleko, i tak jsem byl velice nadšený a tak nám z břehu potoka začalo další pozorování. Tentokrát však na naší straně. Vítr foukal z jihu na sever a stačilo, aby se liška vydala více vpravo a ví o nás.Srna obecnáJak uvidíte ve videu, liška pobíhala ze strany na stranu (čárovala) a sháněla si něco k obědu. A to se jí také podařilo. Zřejmě nějaký hlodavec posloužil coby nutriční doplněk této šelmě.
Cítil jsem, jak klečím na mokrém a bylo to už celkem nepříjemné a liška se ne a ne dostat blíž k nám, aby to bylo na fotku.
Když už se začala přibližovat, rekognoskovala terén a bylo jí jasné, že ta dvě křoví na břehu potoka před tím nebyla. Otočila se a utekla. Přitom se ještě ohlédla, zda-li není sledována. Pak v bezpečí rákosu, nám ještě viditelná cupitala s neměnnou vzdáleností od břehu potoka pryč.Liška obecnáByl to neuvěřitelný zážitek. Měli jsme možnost lišku pozorovat několik minut jako v dokumentárním filmu, až na to, že já jsem to celé točil z ruky 🙂

ZÁŽITEK ČTVRTÝ
Pokračovali jsme dál k mostu. Odněkud se vznesla volavka bílá (Ardea alba) a poodlétla o kus dál ve směru potoka. Radost ji pozorovat. Ať už našlapuje v mokřinách nebo plachtí, je to ptačí elegance. Přešli jsme na velice blátivou cestu a boty začaly rázem těžknout. Uslyšeli jsme zase husy, které letěly tentokrát ze severu. Nejprve to bylo jedno hejno a vzápětí druhé. Snížilo výšku, jako by snad chtěly přistát na tomtéž místě, jako bivakovaly husy před nimi. Otočily se však a letěly na východ. Druhé hejno se otáčelo na tomtéž místě, snad ty nevyužité dráty dělají změny v jejich vnímání geomagnetického pole, či litinové potrubí, které v zemi vede vodu. Těžko soudit. Druhé hejno se inspirovalo tím prvním a společně vyrazily po otočce a chvilkovém letu na sever, dál na jih.
Až doma jsem z fotek zjistil, že to nebyla část hejna hus polních, které jsme pozorovali prve, ale že jde o husy běločelé (Anser albifrons). Zhruba dvě hodiny jsem se pak doma probíral fotografiemi a dvěma listy knihy, abych pak zjistil, že až na poslední dvě hejna šlo o smíšené hejno. To které odpočívalo na poli se skládalo jak hus polních (Anser fabalis), tak z hus běločelých (Anser albifrons), které ač by se to nezdálo, zaujímaly početnou převahu a nakonec se tu a tam našla i husa velká (Anser anser).Hejno hus běločelýchTo se stane, když se pták zapomene někde na tahu (tím nemyslím v hospodě), tedy například odstartuje později, přidá se pak k jinému hejnu, protože tak má více jistoty, bezpečí. No nyní to byly třeba husy běločelé.
Nakonec husy chytly správný vítr na sever a nechaly se unášet k domovu. Snad dorazí všechny v pořádku tam, kam chtějí. Trochu nevýhoda totiž je, že každý druh husy má malinko jiné migrační trasy a tak chování jiného druhu v hejnu může zmást hejno celé. Nejsem ale ornitolog. Vycházím pouze z pozorování a vlastních pocitů.

Po odletu posledního hejna jsme pokračovali dál, zpět do lesa a tím skončilo báječné wildlife dopoledne.
Po průchodu bořím, kde byla nařezána spousta větví, jako by snad měly zkomplikovat zvěři cestu, jsme míjejíce kazatelnu zahlédli dva lidi. Byli to lidé, kteří sem přijeli tím autem, jež jsem od potoka zpozoroval a díky tomu jsem nestihl vyfotografovat prchající srnu.
Přišli jsme blíž a dali jsme se spolu do hovoru. Jednalo se o výpravu entomologů, tedy vědců zkoumajících hmyz. Celkem jsme si dobře pokecali a bylo to příjemné setkání. Prý je dobře, že mám Canon, protože jinak by mi ustřihli uši 😀 Protože všichni, co tam byli, měli Canon 😀
Tímto pány srdečně zdravím 🙂Volavka bílá

Kolem mokřadů jsme se vraceli zpět. Na okraji lesa pohledem dolů jsem si u jednoho z jezírek všiml srny, která tudy proběhla a zrcadlila se ve vodě. To by byla panečku fotka, nebýt to tak daleko 🙂 Koukali jsme dolů na částečně ledem pokrytá jezírka a těšili jsme se z toho krásného pohledu, byť byl ten výhled zpoza stromů. Představoval jsem si na velkém jezírku lodičku s doprovodem lysek a za přeletu volavek, ale to neklapne :-/
Sešli jsme k mému oblíbenému místu, kde se to jen hemží sýkorkami. Zpívaly jarní písničku a navzájem se proháněly. Dnes jsme zde viděli jen sýkoru koňadru (Parus major) a sýkoru babku (poecile palustris) (možná lužní, nestihnul jsem ji určit 🙂
V závěru cesty jsme se setkali s několika srnami, které nám přeběhly přes cestu a na sluníčku jsme pozorovali poletující hmyz. Na šestý únor docela nezvyklé 🙂

Závěrem musím říct, že za jediný den to bylo neskutečně mnoho zážitků a hodně pozitivních. Cítil jsem se a ještě se cítím velice poctěn, že jsem u toho mohl být a všechno to pozorovat.

Divoká prasata schovaná na pár kroků, nerušeně pospávajíce. Odpočinek a odlet tří druhů hus, které byly v takovém množství, jaké jsem dosud neviděl.
Putování lišky obecné a její shánění potravy. Setkání s minimálně desítkou srn a desítkou bažantů. To vše korunováno přeletem volavky bílé a setkání se sýkorami.
Jsem moc rád, že ta zvířata myslivci nevybili a moc se těším na další setkání. Přece jen, ještě mě tam čeká ten jelen 🙂

Děkuji za přečtení či zhlédnutí, komentář, lajk či sdílení. Vážím si toho...
0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Trocha počítání ;-) Prosím doplňte... *