Malá Fatra 2008 aneb výlet na Slovensko…

Tento článek jsem našel ve svém archivu. Nikdy jsem jej na webu nepublikoval, pouze byl ke stažení na mém profilu webu spoluzaci.cz, Penzion Pod Oblazoma tak snad dozrál čas, aby zde spatřil světlo světa po tolika letech 🙂 Fotografie v tomto článku jsou jedny z prvních, které jsem svou tehdy novou zrcadlovkou EOS 450D pořídil. Všechny jsou z ruky a bez stabilizace….

Jednoho dne jsem se s kamarádem Ivanem, se kterým se znám již z dob vojenské základní služby, kdy byl chvíli mým podřízeným a po jeho úspěšné „vojenské kariéře“, při níž získal hodnost o dva stupně vyšší, se karta obrátila v jeho prospěch, domluvil na výletě k Jánošíkovým dieram.  Já i má přítelkyně Tamarka jsme vyrazili z Brna do Uherského Brodu v pátek ráno. Auto jsem schoval k Ivanovi do garáže a dál jsme pokračovali jeho novým crossoverem.
Trochu mne mrzelo, že nejede také jeho žena Magda, která dala přednost firemním lístkům na závody F1 v Německu. Termín byl ale daný a taková příležitost se jen těžko odmítá. Já osobně mám raději Rallye :-). Magda stejně moc horské túry nemusí, a tak se věnovala tomu, co ji více těší.
Soutěsky - děsivý žebříkPočasí bylo slušné a cesta ubíhala rychle. Brzy dopoledne jsme zastavili na parkovišti penzionu Pod Oblazom. Vskutku moderní, s restaurací v přízemí, jevil se nám velmi solidně tento příbytek. Po té co jsme vyfasovali karty na odemčení pokoje, marně jsme se snažili jeden z nich otevřít. Po chvíli mi došlo, že neodemykáme asi ten správný, neb karta nebyla čísly označena. Zaběhl jsem tedy zpět dolů, abych opětovně zjistil číslo pokoje. Tentokrát šlo vše hladce. Aby ale v pokoji fungovala elektřina, bylo nutné kartu zasunout do čtecího zařízení. S čímž jsem se tehdy setkal poprvé. Od té doby mě v pokojích takové zařízení přímo „pronásleduje“ :-). Vybalili jsme jen několik málo věcí a vydali se na túru.

Soutěsky - lávka přes voduKdyž jsme ušli několik kilometrů po asfaltové silnici, konečně se před námi začaly objevovat krásy slovenských hor. Začali jsme v Dolných dierach, kde hned v prvních metrech koukám na asi metr dlouhý dřevěný žebřík, který už unese snad jen dítě. Raději jsem seskočil kousek vedle a doufal jsem, že jinde železem nešetřili. Soutěsky - cesta pro jednohoSoutěska se začala pomalu zužovat a nasazený objektiv 10-20 od Sigmy se jevil jako dobrá volba pro svůj široký záběr. Než jsme sem totiž jeli, pročetl jsem si několik článků, kde si mnozí stěžovali mimo jiné i na špatné světelné podmínky při focení. Musel jsem jim dát za pravdu, ale ani se stativem bych na tom nebyl lépe, protože místy to bylo natolik úzké, že si zde nemohli vyhnout dva lidé, natož zde postavit stativ a zdržovat ostatní.Soutěsky
SoutěskyBylo zde velké vlhko, a kam člověk šlápnul, tam bylo kluzko. Kupodivu ale kamenná pěšina na tom byla o trochu lépe než ocelové plošiny, vedoucí šikmo vzhůru a opatřené co půl metru profilem „L“, který byl přivařen hranou vzhůru. Mokro a bláto stěžovalo takový výstup. Obdivoval jsem však lidi, kteří šli tuto cestu opačným směrem, protože to bylo podstatně náročnější. Nejeden si tak zrychlil cestu jízdou po zadku. Neustále si kontrolovat, kam dává nohu, jít zadkem kupředu a nemoct si tak pořádně vychutnat tu okolní krásu, mi přišla trochu škoda. Tedy pokud nehledali více terénního vyžití, než soutěsku s mnoha vodopády.Soutěsky
Cesta vedla neustále vzhůru, až jsme se dostali ke křižovatce, kde jsme zvolili cestu na Nové diery. Zde už bylo daleko více prostoru a méně překážek v podobě šplhání po skalách a šlo se poměrně dobře.Soutěsky
Poté jsme dorazili ke srázu s proměnlivým klesáním cca 15 až 20%. Na tom by ani nebylo nic tak divného, kdyby zde stezka nemizela mezi stromy v silně erodované půdě. No spíš to bylo pěkně mazlavé bahno, a člověk se musel neustále něčeho držet. To už jsem zase z bezpečnostních důvodů schovával fotoaparát do batohu. Úsek byl nekonečně dlouhý. Museli jsme různě kličkovat a jít velmi pomalu, neboť to klouzalo jako králík na linoleu.Soutěsky
Zde už tolik na podrážce nezáleželo, protože si člověk odnášel kus kopce s sebou na botách a podrážku nebylo vidět.
Když už jsme se vymanili z područí blátivého kopce, umyli jsme si boty v nedalekém potůčku a zastavili jsme se v penzionu Stárek na jídlo. To už jsme byli spokojení a mysleli jsme si, že to nejhorší už máme za sebou. To nás ovšem čekalo až na druhý den. Nasypal jsem fotky do počítače a zabrouzdal po netu díky wifi připojení, které zde bylo k dispozici.Soutěsky - cesta smrti :-)

Druhý den jsme vyrazili přímo na Malý Rozsutec, který svou výškou 1344 m nebyl rozhodně malým kopcem. Už si pořádně nepamatuji údaje z navigace, ale městečko Terchová se nachází na méně než 600 metrů nad mořem a tak převýšení, které na nás čekalo, nebylo zrovna malé. Slunce docela peklo a než jsme zašli konečně do lesa, měl jsem co dělat s dýcháním.Soutěsky
Zpočátku cesty stoupání nebylo až tak hrozné, ale postupně se to začalo zvedat. Vysoké zvedání nohou docela unavovalo a tak občasná zastávka na pořízení nějaké fotky přišla docela vhod.  Když už jsme přišli na nějaký rovný kousek cesty, tak hned za prvním velkým kamenem se to začalo zase zvedat. Stromy byly čím dál tím menší a cesta stále prudší a prudší. Nakonec jsme konečně dorazili do míst, kde rostly jen kleče a tam bylo asi čtyřicet metrů rovné cestičky a tak jsem si pomyslel, že už budeme nahoře. Kamení se změnilo, připadalo mi to jako ve filmech o náčelníkovi Apačů. Bílé skály, do nichž se opírá slunce. Prudké stoupání, kde si člověk sám musí vybrat, čeho se chytne a kam dá nohu. Chyběli už jen Indiáni, co se krčí za kameny s nataženými tětivami chystajíce se ke střelbě. V kritických částech byly nataženy řetězy, které slouží namísto horolezeckého lana 🙂 Jinde už se člověk musel spolehnout na skálu a větve kleče.Soutěsky - klouzavá cesta vzhůru
Jen tak pro sebe jsem si říkal kruci, vždyť já se bojím výšek, tak co sem vlastně lezu? Asi jsem si myslel, že jsme vybrali horší cestu a ta nazpátek bude v pohodě.
Cestou jsme potkávali lidi, kteří touto stezkou šli dolů. Rodiny s dětmi do deseti let a tak podobně. Hlavou mi blesklo, co je to za hazardéry. Po chvíli jsme dorazili na vrchol. Nahoře k mému překvapení není až zase tolik místa. Snad tak 14×7 metrů, ale spíš méně. Hned jsme si každý uchytli nějaký kus skály na odpočinek, protože nahoru a dolů proudily davy. Dali jsme si svačinku a trochu jsme museli nasát místní atmosféru.Soutěsky
Většinou mi chvíli trvá, než si zvyknu, když jsem někde vysoko a pohled dolů vzbuzuje strach a obavu z pádu. Tady však na to nebyl čas a musel jsem si zvykat velice rychle :-). Vítr však nijak zvlášť silně nefoukal a viditelnost byla takřka výborná. Po odpočinkové čtvrthodince jsme se vydali zase dolů. Cestou, která měla být ta lehčí, ale nebyla. V náš prospěch hrála skutečnost, že cesta, kterou jsme vybrali směrem vzhůru, byla snazší, než ji absolvovat směrem dolů. Podobně se mi jevila i cesta, kterou jsme šli dolů. Snazší byla dolů, než nahoru.Soutěsky - bezpočet žebříků
Chvilku jsme šli dolů pěšinou, až člověk přišel ke skalám, kde začínaly zase řetězy. Tam jsme si dávali navzájem přednost s lidmi, kteří šli nahoru, neboť bylo jedno, kdo první spadne. Občas jsem to zkusil slanit tak, jako to dělají ve filmech a ono to kupodivu šlo, jen se těm kaskadérům tak netřesou kolena, jako mně 🙂Strom ve svahu
Následoval řetěz za řetězem a ten se střídal s kusem kulatiny. Mírně to klouzalo v rukou, ale jednou rukou se člověk mohl držet skály. Mezi tím byly i malé plácky, kde se člověk mohl postavit na nohy a vystřídat se s někým, kdo jde nahoru. Až slaňování skončilo, následovala kaskádovitá stezka dolů. Byli zde i takoví, kteří dolů běželi. Říkal jsem si, že na tohle už jsem starý. Když jsem ale potkal Maďara, co měl sandále na skále, raději jsem už nic nekomentoval a jen jsem nechápavě zavrtěl hlavou. U nich to ale nebude nic divného, protože člověka téže národnosti jsme potkali v Dolných dierach v žabkách. Liboval jsem si tedy, jak mám kvalitní boty a z těch nejlepších materiálů. Což jsem den před tím také ověřil i na blátivém kopci.Malá Fatra
Po opuštění hory už cesta byla normální několik kilometrů, až jsme se dostali na pěšinu vedoucí kolem Velkého Rozsutce. Pohled to byl krásný, ale fotit moc nešlo, protože nám do toho svítilo sluníčko. Pěšina vedla pod horou, kde jsme míjeli vzrostlé jalovce a ze spodních pastvin se zase ozývalo bučení krav. Pěšina nás přivedla k jakési křižovatce. Potkávali jsme turisty, kteří se vraceli z jednoho směru s tím, že turistická stezka, na kterou se vydali je po nočním dešti neschůdná, a hrozí újma na zdraví.Malá Fatra
My se vydali jinou cestou. Vypadala přijatelně. Hned, po několika stovkách metrů jsme museli přebrodit kalužinu plnou bláta, což se dalo přeskákat po kamenech. Dál už následovala cesta s průměrným klesáním cca 12%. Občas kluzký skalnatý úsek, na kterém jsem si dával obzvlášť pozor, ovšem až mne začali předhánět důchodci s ovázanými koleny, zpozorněl jsem. Nějak jsem nemohl pochopit, jak je možné, že nemají obavu z toho, že na těch mokrých kamenech uklouznou. No každopádně jejich věc, já se držel svého zavedeného a dával si pozor.Výstup na Malý Rozsutec
Dál už následovala tvrdá cesta s nepříliš prudkým klesáním. Ovšem moje kolena už toho měla docela dost.Výhled z Malého Rozsutce
Cesta z kopce opravdu patří k těm nejhorším a tak jsem se snažil zmírnit zátěž turistickými holemi. Nikde žádný stín, žlutý písek odrážel teplo žhnoucího slunce a mě pomalu opouštěly síly. Napravilo to až zastavení v hospůdce po několika kilometrech. Poté nás čekalo ještě několik dalších kilometrů po asfaltu mezi skalami s prozářenými vrcholky pomalu zapadajícím sluncem. Řeka a pomníček utopených vesničanů dávala tušit, že do Terchové už to nebude daleko.Výhled z Malého Rozsutce
Poté, co jsme konečně přišli zpět do penzionu, byl čas na večeři a tak po sprše jsme se šli navečeřet. Další den jsme se zbavili většiny slovenských peněz v místním supermarketu a vyrazili jsme zpět domů, když jsme ale zjistili, že jsme na parapetu okna zapomněli láhev červeného, neotáleli jsme s návratem. Nešlo ale jen o tu láhev, měli jsme tam i pár kamínků na památku 🙂Výhled z Malého Rozsutce

Výlet na Slovensko stál opravdu za to. Musím říct, že co se týče terénu a přírodních krás, patří Malá Fatra k těm nejkrásnějším, co jsem navštívil a tento výlet je také jedním z nejsilnějších horských turistických zážitků alespoň pro mne, byť tam šlo chvílemi o život 🙂Výhled z Malého Rozsutce

Tímto bych chtěl Ivanovi poděkovat za skvělý nápad na výlet a jeho realizaci. Bylo to bezva dobrodružství. Vždy, když se zdá nějaká terénní překážka těžká a neschůdná, vzpomenu si na Malou Fatru a hned vím, že ono to půjde 🙂
Výhled z Malého RozsutceMalý Rozsutec
Malá Fatra

Malý Rozsutec
Malý Rozsutec
Malá Fatra
Malá FatraVelký Rozsutec

2 komentáře u „Malá Fatra 2008 aneb výlet na Slovensko…

  1. Zdravím ze Zákup,
    krásné povídání i fotografie…..
    musel to být silný zážitek! Díky že jsem byla chvíli s vámi
    IlsaH

    • Dobrý den. Těší mě, že se Vám článek líbil. Zážitek to byl poměrně silný, protože některé momenty mám ještě v živé paměti. Na Slovensku jsou stezky s řetězy celkem běžné. Ono to mnohdy ani jinak nejde, pokud má být cesta pro veřejnost.
      Pro mě to byla novinka, ale člověk si zvykne. Děkuji za návštěvu a komentář.
      Jarda

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Trocha počítání ;-) Prosím doplňte... *