Single trail Moravský kras aneb moje první návštěva v trailcentru vůbec…

Celoodpružené kolo Kellys Swag 50 (model 2016) mám teprve třetí sezónu. Zkrátka endurko jak se patří a jezdím výhradně v terénu, i když i asfalt jsem mu dal taky ochutnat, protože někdy to jinak nejde 🙂 Zkrátka rád jedu v terénu a když to slušně odsýpá, je to fajn. Kořeny, kameny, to vyhledávám 🙂Začátek trailůNěkolik kolegů z práce mě posílalo do Jedovnic, do království bajkování a vskutku, já tam ještě nikdy doposud nebyl. Prostě tragédie s časem a nedostatek motivace tam jet. 
Nebyl jsem „štonc“ se přesvědčit, že zajet do Jedovnic je to správné rozhodnutí. Nejdříve jsem chtěl nasbírat nějaké zkušenosti ze zcela přírodních trailů, které běžně projíždím. Navíc, je vždy jednodušší vzít kolo do lesa kousek od domu, než se přesouvat desítky kilometrů.
Když vidíte ty frajery na videích, jak to po singlu v Jedovnicích pálí přes padesát, připadá vám, že tam budete za lamu a budete všem jenom na obtíž. Vzpomněl jsem si, jak jsem jel krokem „hada“ v Brně, což je kratičký úsek prudce dolů s několika klopenkama a byl jsem tam také prvně, měl jsem z Jedovnic celkem obavu. 
Jenže! V Jedovnicích mají tři okruhy a tak přece není na škodu začít na modré lajně a trochu si to osahat. S tím jsem vyrazil osmého května 2018 vstříc novým zážitkům 🙂

Naložil jsem kolo na auto a vyrazil do Jedovnic, do Single Trail Moravský kras. Měl jsem chuť a čas tam jet. Cesta po Brně je vskutku únavná. Projel jsem ho snad celé, rozhodně jsem musel projet všemi tunely, které v Brně jsou. 
V Jedovnicích překvapila uzavřená silnice druhé třídy 373. Je tedy nutné těsně před kruhovým objezdem odbočit doprava (naproti autobusové zastávce) na kamenitou „polňačku“, kde hned zkraje číhá semafor. Tady si dvě auta nevyhnou. Před semafor se však vejdou maximálně tři. 
Po projetí rallye cesty už vše šlo jako po másle a já konečně zaparkoval na velkém parkovišti kousek od základny. Sundal jsem kolo a zamkl ho třemi zámky, jak jsem zvyklý. Udivilo mne, že kola nikdo nezamyká, ale zloděj může číhat všude a i o nějakém případu z Jedovnic jsem četl. 

Vešel jsem na základnu a zeptal se, jak to tady chodí, načež mi bylo podáno více informací, než jsem očekával a snad i stačil pobrat 🙂 Dokonce jsem neopomněl zmínit, že jsem v žádném trailcentru nikdy nebyl a že bych prvně vyzkoušel modrou, tedy tu nejlehčí stezku, abych si to osahal. Šel jsem si pro kolo. Zámky jsem nechal v autě a šlápl do pedálu. Nevím, jestli jsem si byl vědom, že jsem na kole přes měsíc neseděl, ale když jsem na něj sedl, bylo to v pohodě. Sice ta obava, jak se to bude chovat v klopenkách, tam někde byla, ale jel jsem nahoru s tím, že to zvládnu. 

Kousek za závorou jsem přehlídnul jednu značku, která ukazovala rovně a po diskuzi s paní, která mne posílala na modrou stezku, tedy okruh číslo 1, doprava nahoru a po cca dvou kilometrech doprava jsem už svou pochybnost o ukazateli nepřezkoumával a poslechl ji. Okruh číslo 2Jel jsem nahoru tak dlouho, dokud jsem nenarazil na další značku a lesní cestu doprava. V tu chvíli jsem zapomněl, že to ještě dva kilometry nebyly, ale byla tu značka. Odbočil jsem nejistě vpravo. O kousek dál jsem potkal tři diskutující bajkery, a tak jsem položil dotaz: „Jedu správně na ten dětský“? Odpověď byla, že ano, potom doprava. Úplně jsem přeslechl, že někdo řekl, že je to trojka.

Natěšen jsem se rozjel do mírného stoupání pětadvacetikilometrovou rychlostí 🙂 Dorazil jsem ke značce a jel po úplně prvním singlu, kde nepotkáte lidi se psy, ani kolo v protisměru. Vychutnával jsem si první metry. Nebyla žádná obava, žádná nedůvěra. Prostě jsem kolo jen vedl a pohupoval se na terénních vlnách. První klopenky, a sem tam jsem si i „skočil“. Zlehka samozřejmě 🙂
Paráda! Švihá to tady nádherně! Jen trochu přibrzďuji, rychleji si netroufám. Žádné zběsilé brzdění, jen uvážlivé zpomalení. 

Relive ‚Lunch Ride‘

Přiostřuje se. Červeně označené hrany „lavic“ dávají tušit, že je něco jinak. Cedule s třemi vykřičníky? Dávám bacha, ale jedu si podle svého. Dokonalá zábava! Naprosto důvěřuji stavitelům, svému kolu a sobě, že to půjde. Nemá mě co překvapit. Stavitelé jsou profíci a vědí naprosto přesně, jak a co udělat, aby to bylo průjezdné. Zbytek je na mně. Musím vědět, že to co dělám a jak to dělám, je správně.
Ten pocit dokonalé cesty pod koly ve vás vyvolává zvláštní klid. Někde jinde, kde to neznám bych tak v klidu nikdy nejel, pociťoval bych nějakou nervozitu. Postaveno je to opravdu precizně!
Pokud je ale tohle pro děti, jak asi náročný musí být ten okruh číslo tři? Tam rozhodně nepůjdu! Dokonalým flow se dostávám až na konec stezky. Opravdu fantastický zážitek! 

Stojím na asfaltu a koukám nahoru. Ptám se jednoho bajkera s integrální přilbou, jestli tady to je konec jedničky? „Ne, kdepak. Tady končí trojka!“ odvětil. Tak já se jdu seznámit se single traily v Jedovnicích a nakonec jdu rovnou na trojku? Na tu nejtěžší , černou trať? Tak to můžu být se sebou spokojený 😀
Nejel jsem rychlostí chůze, nikoho jsem vesměs nebrzdil, nikoho neohrozil a ani nespadl. Navíc jsem si to neskutečným způsobem užil! Tady se vždy najde místo pro pomalejšího jezdce 🙂

Chvíli jsem přemýšlel, jestli si ze mě nedělali šoufky, protože chlap v chráničích a chce na dětský trail? Kdepak. Půjdeš támhle na černý, hajzle! ;D

Vyrazil jsem na okruh číslo dva. Tentokrát jsem neminul společný stoupací trail. Poježdění famózní. Sice je tam trochu větší zájem než na trojce, a tak jsem nechal několikrát „kolonu“ poodjet a udělal jsem si mezitím nějaký snímek mobilem, ale spokojenost veliká.  
Sem tam je ale dobré se ohlédnout, protože ač jsem sice nebyl na trase nejpomalejší, tak rozhodně jsem nepatřil k rychlíkům 😀
Okruh číslo dvě je taky skvělý, jen je tady podstatně více šlapání. Jsem zvyklý jezdit do kopce a z kopce.To ovšem nijak neubírá na celkovém vnímání dokonale namíchaných zážitků. Jsem nadšen! Byl jsem z toho celkem naměkko, jak to tady skvěle vytvořili. Myslím, že na dvojce jsem jel malinko rychleji. Ten les je tady prostě super!Okruh číslo 2 - pohled zpětJedu zase na trojku. Jedu si to zase a znovu užít. Poskočit si, zapumpovat, naklopit. Prostě se svézt. Pro zkušené bajkery? Asi ano. Zkušenost už nějakou mám. Rozhodně z dneška 🙂
Přes 1000 km čistě v terénu sice ze mě nedělá všeuměla, a já sám vím, že toho moc neumím, přesto si sem troufnu. Žádná obava, žádný strach. Nepotřebuji adrenalin, chci se prostě jízdou bavit! To je zkrátka Single Trail Moravský kras 🙂

Mám totiž pocit, že dnešní projížďka v Jedovnicích mě zase o kousek posunula. Cítím při jízdě zase o kousek více jistoty 🙂 A co vy? Už jste tam byli?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Trocha počítání ;-) Prosím doplňte... *