KRKONOŠSKÝ NÁRODNÍ PARK a KARKONOSKI PARK NARODOWY

7.8.2011 - 4.9.2011 (Je možné, že jsem to měl rozepsané tak dlouho?)

Do Krkonoš se vracíme po čtyřech letech. Tentokrát vybíráme ubytování ve vyšší poloze 1208 m nad mořem, a to přímo na hranici s Polskem. Máme tak vše na dosah ruky (snad kromě signálu operátora a tím pádem i internetu), a pro procházky se nemusím obávat žádného velkého převýšení. Z posledních let cestování po naší krajině jsem si vzal pár ponaučení. Jedno z nich je přibalit prodlužku a druhé zpevnit kolena. Zpevnění kolen neoprenovými návleky mi při putování po Krkonoších vše velmi usnadnilo a byť můj fotobatoh vážil 15kg na každé z cest, nedostavil se žádný problém. Nemusel jsem použít ani turistické hole, které jsem s sebou na batohu nesl.

Cestu do Krkonoš jsme zvolili co nejpřímější a to bylo velmi dobře. Vyhnuli jsme se stojící koloně na Jižní spojce v Praze, kudy měla být cesta o hodinu rychlejší, a také zážvachtu v Holicích na Pardubicku, o němž jsme též zaslechli v rádiu. Celou cestu vydatně pršelo a nevzpomínám si na letní dovolenou, kdy bych musel cestou přitápět. Prostě pohoda a cesty prázdné.
Po příjezdu do Špindlerova Mlýna jsme odbočili na úzkou asfaltovou cestu, kde nám museli pěší turisté uhýbat, a připadal jsem si jako ti, co jezdí i na toaletu autem. Byť jsme měli povolení od správy KRNAP pro vjezd do národního parku, vyhnuli jsme se tak závoře a kontrolnímu stanovišti. Navigace s tím přišla nějak sama ;-)

Čím jsme byli výše, tím mlhy přibývalo. Obrysy hotelu však šlo snadno rozeznat a velké parkoviště nešlo přehlédnout. Po obdržení klíčů v podobě magnetických karet jsme zavítali do budovy, v níž už čekal připravený pokoj. Nutno říct, že jsem LCD televizor nečekal a tím spíš ani minibar, ale ani jednoho jsme nevyužili. Malá, ale útulná cimra vybavená luxusně vyhlížejícím osvětlením a ve skříni ukrytým osobním trezorem se pro nás na sedm dní stala domovem.

První procházka
Turistická trasa červené barvy s názvem cesta Česko-polského přátelství, která vede po státní hranici, nás od našeho hotelu Špindlerova bouda zavedl překrásným lesíkem k Petrově boudě, která v té době byla ještě "v pořádku". Mlha byla poměrně hustá a 200 let stará nemovitost s překrásným vyřezávaným sálem uvnitř, jenž byla uzavřena, se zatlučenými spodními okny. mě nijak nezaujala, a proto jsem ji neměl potřebu fotografovat, a tak nemám žádnou fotografii, kdy byla ještě "v celku". Shrnutí historie Petrovy boudy naleznete zde.
U Petrovy boudy jsme odbočili na trasu modrou a pak krátce na to na žlutou trasu směrem k Moravské boudě. Povím vám, pozorovat pasoucí se srnu ve zcela divoké přírodě na několik desítek metrů je úžasný zážitek a my jsme to štěstí měli. Stačí být zcela tiše a být v pravý čas na pravém místě a dívat se kolem sebe.
Jak jsme klesali níž, i mlhy začlo ubývat. I přes to, že bylo nebe šedivé se silným jasem, což člověka nutí notně upravit kompenzaci expozice, pořídil jsem několik dokumentačních fotografií okolí.

Pokračovali jsme dolů přes louky zase do lesa k Davidovým boudám, kde jsme se vydali po modré. Počasí se malinko umoudřilo a já si tak měl možnost vyfotografovat úžasně rozmanitou říčku s názvem Dírečka. Slunce nevykukovalo a s patřičně přicloněným objektivem a absencí jakéhokoliv ND (Neutral Density) filtru jsem se dostal na čas závěrky maximálně 1s, což na potůčkaření, jak se říká fotografování tekoucí vody, není zcela ideální.

Navíc se cosi pokazilo. A co to bylo? Nezkontroloval jsem si příkladně před záběrem techniku a když jsem sundával oční mušli, abych mohl zakrýt hledáček, protože jsem odpaloval kabelovou spouští, měl jsem zaostřeno -2 dioptrie. Zkrátka jsem si pohnul s nastavením hledáčku, a tak fotografie nedopadly dle mých představ. Naštěstí jsem také použil i ostření přes Live View, takže cosi alespoň trochu vyšlo. Poté jsme pokračovali po vrstevnici kamenitou stezkou, která byla protkána velkým množstvím bystřin a potůčků. Přidalo se mrholení a mlha s přibývající výškou začala opět houstnout. Objektiv byl pěkně mokrý, ale pod krytku se voda nedostala.
První procházka měla jen něco kolem osmi kilometrů a byla zkrácena s ohledem na mě. Abych věděl, jak to kolena budou zvládat. Přece jen fototechnika, voda... Něco to váží :-)

Druhá procházka
Protože se návleky dobře osvědčily a kolena mi nečinila problémy ani s mou zátěží na zádech, byla druhá procházka o něco málo delší. Svezli jsme se autobusem k zastávce u Dívčích lávek a odtud jsme pokračovali Labským dolem směrem k pramenu Labe. Nutno říct, že když člověk vidí tu přírodní krásu všech těch vodopádů, nějak začne "opovrhovat" těmi umělými a už ho to tak k fotografování umělin neláká. Přírodní je prostě přírodní. Tomu se nic nevyrovná.
Jestliže jste někdy bloumali Labským dolem, tak jistě víte jak je tam příroda nádherná. Je to úžasná pastva pro oči přírodomilce a někdy nevíte, jestli máte jít dál, nebo se uvelebit na blízké lavičce, či vyhřátém kameni a vstřebávat tu krásu.

Sice cestou potkáváte hanebné množství lidí, ale to se celkem liší podle počasí. My jsme to měli docela v klidu a když jsem roztáhnul tripod pro fotografování nějakého vodopádu, tak se najednou zhluklo více lidí na jednom místě. Jinak jsme potkávali především německé a české páry. Naštěstí se dalo vždy někam uhnout a tak jsme si vzájemně nepřekáželi.
V jednu chvíli jsem si chtěl vyfotografovat poměrně vzdálený vodopád říčky Pudlavy. Přístupné místo mezi stromy bylo pouze na dřevěném mostě. Postavil jsem tedy stativ, přehodil na teleobjektiv. Nastavil jsem parametry, sklopení zrcátka a zakryl jsem hledáček a díky radiové spoušti jsem z mostu mohl odejít, abych nezpůsobil na mostě nějaké otřesy.
V tom přišel starší pán, postavil se na most a kompaktíkem se snažil vodopád zachytit. Potkal jsem ho už u labského vodopádu. V jeho očích jsem zahlédl, že nemohl pochopit, že tam jsem měl stativ malý o výšce ročního dítěte a zde už mám stativ velikosti dospělého jedince. Lidé asi nevědí, že to jde snadno rozložit. O jiném objektivu ani nemluvě :-) Měl jsem po focení a časový plán se začal rozpadat.
Nicméně po cestě jsem našel ještě lepší místečko, odkud se dal záběr pořídit.

Řeknu vám, Labe je nádherná řeka ve svém zárodku a byla by i dál na svém toku, kdyby si kolem něj neustlali lidé a nevybudovali zde svá města, díky nimž zdecimovali veškerou přírodní krásu stejně jako jinde.

Vodopádků a kaskád je v údolí Labského kotle nepočítaně. S každým přítokem, i tím nejmenším, Labe sílí a hlas vodní masy dává o sobě vědět už z dálky. Na některé vodopády vám postačí širokoúhlý objektiv, na jiný bez teleobjektivu nedosáhnete jako například na Pančavský vodopád, který je s jiným nezaměnitelný a je v údolí zcela nepřehlédnutelný. Se svými 148 metry výšky je nevyšším vodopádem u nás. Ještě se mi však nepoštěstilo se na něj podívat seshora, byť je to jen kousek od Labské boudy.

Labská kotlina však poskytuje i jiné krásné pohledy. Třeba v serpentínách skalní stezky. Je to zkrátka jedna velká zahrádka. Několik vodopádů a bystřinek vám zpestří cestu do kopce. Skalky lepší a krásnější než kdekoliv na chalupě zapáleného zahrádkáře. To všechno potěší oko každého milovníka přírody.
Po vystoupání klikatice, pěšinky klikaté jak had, jsme přišli ke stárnoucí Labské boudě. Zde jsem si zavzpomínal, jak jsem odpočíval před čtyřmi lety na stejném místě a poživoval jsem se jablkem a brufenem. Celkem útrpná vzpomínka na špatné snášení růžových tablet, které mi zjevně nedělají dobře na můj nízký tlak, se pomalu ztrácí stejně jako mlha, která seshora od východu pohlcovala vrcholky kleče.

Pokračovali jsme dál po velmi pohodlné stezce k Martinově boudě po zelené. Kameny vystlaná pěšina obehnaná borůvčím a klečí příjemně ubíhá, a tak za nedlouho vidíme dole Martinovu boudu a slyšíme klepání turistických holí o kameny. Bystřinky byly do té doby snad jediným zvukem, který šlo slyšet z okolí, jinak bylo celkem ticho. Dál se vydáváme po modré stezce a po nějaké době už míjíme Ptačí kámen, kde sezobnu narychlo čokoládovou tyčinku a pátrám po ptácích ve stromoví. Nikde nic, ani peříčko. Nechávám tedy širokáč na fotoaparátu a po chvilkovém odpočinku putujeme zase dál. Když jsme přišli do blízkosti Petrovy boudy, nestačili jsme se divit. Právě se hroutila část plechové střechy. Někde ještě plameny byly, jinde pouze silný kouř a zápach spáleniště.
Hned nám bylo jasné, že ranní výjezd hasičů nebylo cvičení. Minulého dne jsme odtud viděli ještě s několika turisty odjíždět tmavomodrou Octávii s řidičem, který měl v mlze sluneční brýle a jel tak nešikovně, že plastem, kterým je krytý chladič, mlátil o zem. Sotva mu tam držel. Téže noci se pak z mlhy, z tohoto směru vynořily dvě postavy s čelovkama. Možná souhra náhod, možná ne. To už se těžko člověk dozví.
U chaty je malé jezírko, u něhož je velký balvan a na něm seděl holub. Zřejmě se stal toho dne bezdomovcem. Voda se z něj na hašení ale nečerpala. Nebylo velké, ale ani malé. Zachránit už nebylo co a tak čím méně krámů na úklid zbude, tím lépe. Takovým dojmem to na mně působilo. Dohašovalo se tři dny. Pokračovali jsme obloukem kolem chaty na hotel na večeři.

Cestou lesíkem jsme pozorovali asi tři druhy ptáčků poletujících z větve na větev. Každý z nich třímal v zobáčku šišku z všudypřítomné kleče a snažil se zmocnit semínek. Občas některému šiška vypadla a jnému byla odcizena zase jiným ptáčkem. Bylo moc fajn je takhle pozorovat. Proti silně bílému nebi zespod mi nepřišlo vhodné je fotografovat. Musel bych se k nim přiblížit zhruba na čtyři metry. Alespoň jsme se pokochali. Díky tomu, že nemám jedinou fotografii, jsem ani nemohl bezpečně určit druhy těchto opeřenců. Další dny už jsme je v těchto místech nevídali. Rozhodně ne v takovém počtu.

Procházka třetí
Ráno, stejně jako každý den, jsme pozorovali venku zajíce. Malej a velkej. Každý ze zajíců měl svoje místečko a vesele se poživovali poblíž budovy, kde jsme bydleli. Když je nikdo nevyplašil, bylo nám dopřáno je pozorovat klidně i hodinu. Tady v horách jsou zajíci uvědomělí a dokážou se vypořádat i s mokrou trávou. Důležitá je zřejmě střídmost :-)
Po snídani jsme vyrazili kolem Malého Šišáku do Polska po zelené. Mlha řádně zhoustla a o vodou promáčenou pěšinu nebyla na polské straně nouze, což náš postup notně zpomalovalo, ale i tak jsme měli "fóra". I když jsme se pohybovali poměrně tiše s rozvážným našlápnutím v každém kroku, už jen proto, že občas hrozilo zajet nohou do bahna až po kotník, tak zahlédnout nějaké horské zvířátko se nám tentokrát nepodařilo.

Když les povážlivě zhoustnul a světla znatelně ubylo, pak nám teprve začali dělat společnost horští zpěváčci. Tu a tam je člověk zahlédne, ale pozorovat je několik minut, jak si shánějí potravu, je lepší než v přírodopisném filmu.
Na některých úsecích nám polští sousedi udělali radost a v místech největších mokřin byly vybudovány dřevěné lávky, což nejen zkvalitnilo procházku, ale úsek jsme prošli mnohem rychleji.
Nakonec jsme přišli ke skalám Pielgrzymy, kde jsme trochu pochodili kolem dokola. Bylo zde tolik návštěvníků, že nebylo možné si pomalu sednout, natož skály bez cizích lidí vyfotografovat. Ani jsem to moc nezkoušel. Nebe bylo jasně šedé a nevypadalo to dobře.

Odtud jsme se vydali po žluté směrem ke skalám s názvem Słonecznik. Cesta začínala lesem. Stezka připomínala v mnohých místech spíše koryto bystřiny, než turistickou stezku. Když se s narůstající nadmořskou výškou začal les zmenšovat, začali jsme potkávat mnoho a mnoho lidí oběma směry. Nejčastěji však cestou dolů, což byla podle nás obtížnější trasa. Doslova jsme se prodírali klečí a přitom všem se musel člověk vyhnout i dolů jdoucím turistům. Jedna mladá polská paní byla dokonce poměrně vzteklá a dítěti v určitém úseku zabavila turistickou hůl, aby mohla sama sejít. Vyděsila mne už tím, že mi přikázala, kam si mám stoupnout, abych jim nezavazel. Nezbývalo než poslechnout :-)
Slunce pěkně pálilo a já se potil jak dveře od chlíva, nakonec jsme ale k Słoneczniku dorazili a byl čas oběda. Nalezli jsme si svůj kámen, kde jsme si dali svačinku. Při té příležitosti jsem ze stativu pořídil pár záběrů krajiny v okolí a to bylo také jedinkrát za celou dovolenou, kdy přišel na řadu můj nejlepší objektiv Canon EF 100mm f/2,8L Macro IS USM, který se dá použít jak na macro, portréty tak i krajinu. I když podmínky nebyly ideální a viditelnost byla poněkud snížena mlžným oparem, stejně jsem to prubnul.

Nedaleko odtud mohl člověk nahlédnout a v dálce spatřit Sněžku, ale tuhle výpravu jsme neplánovali. Vydali jsme se zpět po červené kolem Malého Šišáku k našemu hotelu. Cesta byla samý balvan a zpočátku mezi balvany stála i voda. Asi tak po kotníky. Šlo se ale poměrně dobře a nešli jsme tudy naposled.

Procházka čtvrtá
Ráno po snídani "co sníš to sníš" jsme vyrazili opět směrem k bývalé Petrově boudě. Tentokráte byl ale slunečný den už od rána. Dorazili jsme k zřícenině, která vypadala jako tvrz po vypálení nájezdníků. Tu a tam byly patrné zbytky dýmu a kolemjdoucí nevěřícně koukali na její zbytky. Aby se turisté neprocházeli po troskách, byla zde stále přítomná policie, dokud neskončí vyšetřování.
Pokračujeme po červené k Dívčím kamenům, kde si dáváme krátkou pauzu na fotografování. Pokračujeme dál k Mužským kamenům, kousek před Velkým Šišákem odbočujeme na rozcestníku na zelenou do Polska. Ještě před tím si fotografuji Velký Šišák, po našem Vysoké kolo. Slunce se schovalo za mraky a na řadu přišla zase bunda. Stezka je hodně klikatá a celá až dolů z kopce se táhne a proplétá hustou klečí. Poté následuje poměrně bahnitá cesta, kde si člověk musí zvolit, kam je bezpečné šlápnout.

Přišli jsme k rozcestníku a u něj jsem si vypil svoji plechovku Big Shocku a dali jsme malou svačinku. Pokračujeme doprava po zelené a po nějaké době už nás vítalo centrum polského národního parku. Krásná příroda. Takřka bez lidí. Dřevěná stezka vyvýšená nad touto zahrádkou nás dovedla k rozcestníku, kde slyšíme zurčet malý potůček, který pramení někde nad tímto údolím. Odbočujeme krátce na černou stezku, abychom se podívali, co to tady klokotá.
Slunce se dere zpoza mraku zase ven a vysoký jas už nedává moc šancí k fotografování údolí. Chtělo by to osmičku ND filtr. Naštěstí byl potůček celkem ve stínu, a tak se dá cosi tvořit. Jen samotné údolí fotografovat nelze bez bílého jasného nebe, když není k dispozici ND.

K samotnému vodopádku jsem se musel dostat doprostřed potoka na velký balvan, kam jsme se museli i se stativem vejít, tedy já stativ a fotoaparát ;-) Než jsem vše připravil, slunce se na chvíli schovalo za mrak a to byla šance použít "delší" čas. Sice ne dost dlouhý jak by se slušelo, ale dobrá mucha psovi jak se říká. Do národního parku v Polsku přecejen nejezdím tak často :-)
Po krátkém fotografování slunce opět vykouklo a ukázalo svoji sílu. Když jsem odcházel z koryta potoka zpět na dřevěný most, nemohl jsem si nevšimnout hlídače parku u skály. Skokan zelený to byl :-) Jiných strážců parku zde moc nepotkáte. Poláci přímo v parku plení borůvčí, jako by se nechumelilo. Všude je to stejné. Zde v údolí to však pro borůvkáře nebylo naštěstí tolik "atraktivní". Ještě jsme si pohledem vychutnali údolíčko a pokračovali jsme dále po zelené.

Procházeli jsme krásnou zahrádkou, kterou rozdělovala pěšinka na dvě strany. Lesík byl slunný a nepříliš vysoký. Kolem samé borůvčí a tu a tam keřík brusinek. Stezka se pomalu ztrácela a před námi byly kameny řádově od dvou set kilo do tuny. Stezka pokračovala po nich. Nicméně s pevnou obuví žádný problém.
Zahrádka pokračovala dál a za celou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Les houstnul a byl tmavší a tmavší. Přišli jsme do míst, kde se přes mokřady chystal materiál na nové lávky. Až zde jsme potkali nějaké další lidi. Pak jsme k našemu překvapení na místo stále po zelené šli po černé trase. Úžasná cesta. Široká, travnatá a prosvícená sluncem.

Nemohli jsme si však nevšimnout, že se cosi krčí mezi křovinami. Byly to polští borůvkáři. Jak napravo, tak nalevo ve dvojcích devastovali keře s borůvkami svými hřebeny. Lidská nenažranost nezná mezí a heslo "kde vyděláš tam" platí všude stejně. Bezohledné česání je často pro keř likvidační, nehledě k tomu, že kolem 20 až 50% popadá na zem aniž by bobule dozrály, takže nejsou nikomu k užitku. Ani člověku, ani zvířatům. Nebudu a nikdy jsem nepodporoval tyto darebáky a nikdy si od nich borůvky či brusinky nekoupím. Nejsme přece v Somálsku, abychom padali hlady na ústa a každý občan Evropy má na to, aby si mohl v lese kultivovaně pár bobulí utrhnout, byť bydlí stovku či dvě sta kilometrů daleko. Tak chudí opravdu nejsme, že bychom nezvládli párkrát do roka zajet do přírody, kde rostou.
Já osobně snědl za celou dovolenou cirka patnáct plodů. Je to fajn ovoce, ale fialovou hubu od toho zrovna mít nemusím ;-) Abych se přiznal, tak mě to opravdu rmoutí.

Po cestě, která na naší mapě byla zelená a měla nás dovést do míst kousek od hotelu, jsme se ocitli nedaleko vyhořelé Petrovy boudy. Mokřad způsobený stékající vodou po hašení jsme přehopsali zdárně s mírně mokrou obuví. Večerní slunce výborně hřálo, a tak jsme po pár stech metrech vzali místo na nově zbudované lavce. Poslouchali jsme zpěváčky a vyhřívali se na sluníčku jako zahradní hadice.
Po chvíli kolem projela Tatra hasičského sboru a opačným směrem nadšení cyklisté. Naznali jsme tedy, že odpočinku bylo již dostatek a vydali se po stařičké asfaltové cestě zpět k hotelu. Po cestě jsem ještě zachytil několik motýlů, kteří nás provázeli cestou do hotelu. K makru jsem využil nasazený teleobjektiv, abych nemusel zbytečně sejít z cesty a mohl fotografovat z dálky. Zkrátka jen takové cvaky z ruky...

Procházka pátá
Tentokráte jsme vyrazili kolem Bílého Labe. Řidič autobusu nám sice zapomněl u Dívčích lávek zastavit, ale nakonec to bylo jen pár stovek metrů. Mírné stoupání podél Bílého Labe je akceptovatelné pro každého. Po chvíli jsme přišli k peřejím Bílého Labe, kde také německá rodinka něco fotografovala. Nebylo to zrovna ideální. Světla bylo poměrně dost a navíc se dalo očekávat brzy ostré slunce. Nebe bylo šedivé, a proto jsem se ho snažil na fotografiích vynechat.

Co nás mile potěšilo, byly bílé kameny, kudy řeka teče. Žádná řasa, ani mech. Naprosto bílé kameny a pravděpodobně odtud pochází název Bílé Labe. Když jsme přišli k "obrovskému" prostranství, kde tyto bílé ploché skály připomínají jakési plážové posezení, rozhodli jsme se, že chvíli spočinem.

Momentálně vysoký jas, především kvůli bílému kameni, nedával moc možností zachytit řeku v pohybu, a tak jsem si udělal jen několik videosekvencí na památku. Ani jsem neměl čas odpočívat, jak jsem přebíhal od jednoho proudu vody k druhému. Místo je zřejmě velmi vyhledávané, protože na sluníčku zde můžete ležet na dece či ručníku v podstatě celý den. Jen koupat se zde nedá. Spíš tak namočit ruce nebo nohy. Voda je mělká, proud rychlý a nebezpečí uklouznutí poměrně vysoké.

O kus dál nás nějaký pán "přepadl" při fotografování vodopádu, který je rozdělen na pravou a levou část. Zřejmě nejmohutnější přírodní vodopád na Bílém Labi. Omlouval se německy, že se zde ocitl, ale mně to vůbec nevadilo. Kdyby počkal dvacet vteřin, měl by celý prostor jen pro sebe. Pokračovali jsme po modré trase až k Boudě u Bílého Labe. Tam jsme sice pokračovali zase po modré trase, ale už to nebyla asfaltová cesta, nýbrž horská pěšina jak se patří.

Na začátku cesty bylo Bílé Labe pod naší úrovní sotva pár metrů, ale od Boudy u Bílého Labe jsme začali stoupat poměrně prudčeji. Voda mezi stromy šla vidět jen místy a byla tak daleko, že se k ní nedalo povětšinou vůbec sejít. Cesta to byla ale krásná i když jsem syčel jak vzduchové brzdy, moc se mi procházka líbila. Občas jsme prošli serpentýnou a jindy kolem vysokého srázu a byť nebylo světlo ideální, bylo na co koukat.
Když už jsme se pomalu dostávali na vrchol celého údolí, kouknu na protější kopec a on se tam pase jelen. Zastavili jsme a čekali na dalšího, který se v zápětí objevil. Dva pasoucí se jeleni mě osobně velmi potěšili a neváhal jsem na tuto skutečnost upozornit ostatní. I z mé češtiny němečtí horalové pochopili, což potvrdili hlasitým úžasem. Vzdálenost bych hádal na přibližně 400 m, podle mapy přes 300 m. Což je na fotografování s ohniskem 480 mm ještě stále hodně daleko, takže jsem ani neměnil širokáč za tele, ale jen jsem se kochal. Nutno podotknout, že i já jsem viděl jeleny ve volné přírodě prvně.

I když jsem zapomněl energetický nápoj na hotelu, přítomnost zvířat v divoké přírodě a možnost je pozorovat mně dodala energii k dalším kilometrům. Dále už se šlo v podstatě po rovině :-) Krásné louky kolem nás vedly k Luční boudě, kde bylo mnoho a mnoho lidu. Po krátké svačince jsme pokračovali přímo přes Úpská rašeliniště, kde se od Sněžky vracely davy. Procházka Úpskými rašeliništi je těžká pohodička a málokde si odpočinete při chůzi víc. Matně si na tuto cestu v mlze vzpomínám ze svého dětství, kdy jsem tudy šel naposled. Když jsme přišli pod Sněžku, respektive k Slaskimu domu, vytřepal jsem z bot kamínky a pokračovali jsme dále po červené.

Kamenná cesta (zřejmě pro tanky ;-) ubíhala pod nohama velmi rychle a kde se vzalo, tu se vzalo odpočívadlo. Několik popelnic pro tříděný odpad by člověk v této "pustině" nečekal. Lavičky se stoly nás nalákaly k odpočinku. Zde nahoře už pofukoval poměrně chladivý větřík, a tak nebylo od věci zakrýt zpocená záda větrovkou. Jen jsem si protáhl nohy, už jsme zase pokračovali k ledovcovému jezeru Maly Staw. Kráter ve tvaru takřka podkovy, v němž se jezero nachází, spíš než co jiného připomíná jícen sopky. Honem pryč, než to tady vypukne :-)))
Inu kdepak. Pohled je to úžasný. Kdysi se zde pěstovali pstruzi, což je kromě ropuchy jediný větší živočich, který zde dokáže přežít. Voda je mělčí než ve větším jezeře Wielki Staw a také o poznání méně kyselejší, což dovoluje pstruhům přežít.

Jasné nebe s mlžným oparem jako pražská smogová situace nedávala mnoho možností na pěkný záběr, neb se v dálce k čemusi schylovalo. Musel jsem se, byť bylo v podstatě pod mrakem, spokojit jen s dokumentačními fotografiemi. Dnes už vím, že když se sejde z červené na modrou, může se člověk dostat přímo až k jezeru. Nás ale čekala ještě hodně dlouhá cesta, a tak to moc nepřicházelo v úvahu.

Kamenitá cesta nás dovedla přímo nad Wielki Staw. Další z ledovcových jezer v KPN (Karkonoski park narodowy) v Polsku. Jezero svou čistou, byť tmavou vodou přímo láká k potápění. Viditelnost přímo z hladiny je skvělá. Je ale dobře, že se to tam lidmi jen nehemží, protože by voda pak stála za pendrek. Života zde moc není, neboť je voda příliš kyselá. Jestli je to žulovým podložím, nebo sopečnou činností, kterou bych tady před pár miliony let předpokládal to těžko říct. Chtělo by to udělat ponor a ze dna odebrat několik vzorků. Ale vážně, zřejmě to mají především na svědomí mnohasetleté naplaveniny, které zde tlejí už příliš dlouho.

Jezero je poměrně velké, kolem 8,2 ha vodní plochy. Alespoň dost velké na to, že se mi nedařilo polarizovat odlesk na hladině po celé jeho ploše. Světlo mizerné, špatná viditelnost, zkrátka všechno, na co si může fotograf stěžovat :-) Na místní tabuli jsem se snažil zjistit, jak je jezero hluboké. Jedinou odpovídající cifrou byla číslovka 26 m. Jestli se psalo o hloubce fakt nevím, ale vše ukazuje na to, že snad ano. Ještě že je polština slovanským jazykem a leccos se dá odvodit.
Konec konců kdysi, ještě za socialismu, jsem strávil v Polsku osmnáct dní a v komunikaci nebyl žádný problém.

Od Velkého rybníku, jak se mu dá také říci česky, jsme se vydali k nedaleké skále s názvem Słonecznik, kudy už jsme šli. Naštěstí ne tento den, i když vždy děláme jakýsi okruh. Od Słoneczniku už to šlo rychle a byť byla cesta ještě dlouhá, na večeři jsme byli na hotelu včas.

Protože jsme si udělali den volna na odpočinek a sedmý den už jsme se šli opravdu jen projít na polskou travnatou cestu kolem borůvčí, byla pátá procházka také poslední. I když počasí nebylo vždy ideální, poznali jsme zase kus pro nás nové krajiny, trasy kudy jsme ještě nešli a kam se rádi vrátíme.
Pokud jste to dočetli až sem, tak vám blahopřeji a zároveň děkuji za zájem.