Výprava za přírodou Pálavy. 18.3.2012
Přijeli jsme tedy k vodě, kde modrá plocha skýtala pro mnohé opeřence jídelní stůl i bezpečnou náruč před člověkem. Po chvíli bytí na pobřeží mezi němými loďkami, vytaženými na souš, jsme špekulovali, jakým směrem se ve fotografii ubírat. Jas nabíral na síle a protisvětlo nebylo tím nejlepším partnerem pro očekávaný záběr. Ptáci se vznesli a zamířili do lepších míst nám vzdálených. Rozhodli jsme se přesunout na jiné místo, za lepším světlem. Tedy pryč s protisvětlem. Než jsme tak učinili, prolétl nám vysoko nad hlavou dravec, ve kterém Radim poznal luňáka červeného. Když jsme odešli a nasadili krytky na objektivy, jako na povel se objevil poblíž konipas a vůbec to kolem nějak ožilo.
Cestou jsme měli štěstí a před autem nám prolétl lovící krahujec, který dostal chuť na drozda. Když jsem zastavil, krahujec se zdekoval a drozd zůstal uvězněn v pletivu. Toho Radim vyprostil a mohli jsme pokračovat dál. Malý plácek, využívaný jako parkoviště poblíž obce Klentnice, poskytoval jediné místo pro auto, čehož jsme hned využili.
Když jsme slyšeli ten zpěv jarně naladěných ptáčků, ponechali jsme si nasazené teleobjektivy. Ono i na šoulačku se dá tu a tam něco vyfotit. Procházeli jsme jakýmsi korytem, na jehož březích zapadlých suchým listím nás vítaly květy jaterníku podléšky. Záhy jsme narazili na sněženky či křivatec žlutý. Cestou nás doprovázel brhlík a spousta dalších ptáčků. Po nějaké chvíli jsme přišli k jakémusi přístřešku, kde jsme na chvíli spočinuli a dali si další svačinku. To, že je kousek dál studánka, jsem zjistil až doma v mapě. Během odpočinku nás několikrát navštívil velký blanokřídlý hmyz, kterého jsem mylně považoval za čmeláka. Každopádně hmyzák byl pořádnej čilouš a pořídit fotografii mě nenechal.
Po chvilkovém blbnutí jsme vyrazili zpět na červenou trasu rovnou do kopce. Cesta s ostře nalámanými kusy vápencové horniny ztěžovala výstup pro člověka odvyklého procházkám v kopcích. Slunce topilo fest a rozpalovalo vápenec, který nám část tepla zase vracel zpět. Větřík ovšem pofukoval chladný a tak nebylo úplně jasné, jestli se obléci nebo ne. V zákrytu pařák. Na volném prostranství chlad jak ve sklepě na sedmém schodku. Bundu jsem sundával několikrát.
Přišli jsme na místo, které bylo zajímavé svým výhledem. Zkrátka strž. Už nevím kdo, ale někdo z kluků zahlédnul kousek od nás číhající poštolku. Přiznám se, že poštolku seshora jsem ještě neviděl. Radim se schoval za skálu a pořídil několik opravdu pěkných záběrů. Já než teleobjektiv z batohu sundával zase bundu. Přišli jsme k zábradlí vyhlídky, kde jsme se rozprchli každý dle svého uvážení pro pořízení nějakých snímků. Ať už krajinu či makro. Od vyhlídky jsme pokračovali kolem vzrostlých borovic, na kterých se šišky teplem rozevíraly a vydávaly praskavý zvuk. Spolu se zpěvem sýkorek to byl moc pěkný symbol předjaří. Pochodovali jsme vzhůru a kopec ztratil stoupání. Travnatá step se rozléhala od lesa až po skály. "Jen ten divoký králík mi tady chybí," pomyslel jsem si. Poblíž cesty na levé straně byly trnkové a šípkové keře. Ještě brzy, aby na nich byl nějaký mls. Přemýšleli jsme, kudy se dál vydat. Kde bychom mohli koniklece najít. Petr se vydal na malý průzkum. Úspěšný však nebyl. Pokračovali jsme tedy po červené stezce a vysílač Děvín nám byl po levici, načež Petr nás zastavil, neboť by nás tato cesta zavedla zpět k Pavlovu. Šli jsme tedy zpět. Na stepi jsme odbočili, abychom se porozhlédli kolem a pořídili několik záběrů. Rozhlédli jsme se po okolí a pak jsme sešli dolů k rozcestí poblíž posezení. Otočili jsme to na zelenou s mírným stoupáním. Po chvíli jsme se setkali s rodiči Radima a jejich čtyřnohým kamarádem Cirem. Mimochodem moc milí lidé. Náš postup se rázem zpomalil. V podstatě se i zastavil. Vyhledat v takovém nepřeberném množství rostlinek vhodný motiv a kompozici se zdálo nesnadné, alespoň pro mě. Pro kolemjdoucí jsme byli opravdu za exoty. Člověk povalující se po zemi s fotoaparátem u tváře v různě zkroucené poloze může působit na okolí poněkud divně, ale my jsme si hleděli své "práce".
Nemohl jsem si nevšimnout, že někteří lidé sem chodí, aby si natrhali sněženek. Tři dny, které jim plná hrst květinek vydrží doma ve vodě, je doba velmi krátká proti tomu, jak důležitou roli hrají v potravním řetězci. Lidem udělají radost na krátkou chvíli a pak zvadnou, ale v přírodě nasytí hmyz, který pak nakrmí ptáky, savce... Zkrátka jsem přesvědčen, že květinám to v přírodě sluší mnohem více, než doma v nevzhledné skleničce a ty jarní jsou pro přírodu velmi důležité. Po dlouhém fotografování v lese jsme se vyposunovali ke skalnímu městu, kde jsme měli možnost pozorovat několik poštolek, které ve skalách hnízdí. Naskytla se nám také pěkná podívaná na veverku zrzečku, kterou jsem letos viděl poprvé. Poslední dobou potkávám jen černou formu veverky obecné, která z našich lesů zrzku vytlačuje, jak tvrdí odborníci. Je ale fakt, že v borovém lese má zrzka lepší maskování, než třeba v dubovém. Protože jsem trochu zaostal při hledání souřadnic, kluci získali značný náskok. Najednou jsem zaslechl "Koniklec!" Abych se přiznal, jsem zvyklý na trochu silnější výskyt, ale byl jsem rád i za ty tři rostlinky, které tatínek Radima našel a dovedl nás k nim. Prosluněná stráň byla rozpálená jako v letním dni a víc než fotografovat jsem si chtěl odpočinout. Proto se na fotografování vrhli první kluci a já jsem si chvilku počkal. Odložil jsem batoh, fotoaparát a na chvíli spočinul. Koukal jsem do krajiny a chladný vánek dával znát, že ještě není tak teplo, jak by se mohlo zdát. Na parkovišti jsme se s Radimem a jeho rodiči rozloučili a vyrazili jsme s Petrem na cestu. Byl to báječný výlet, díky kterému jsem poznal nová, zajímavá místa a rád se sem zase podívám. |
---|