ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU... Fotografický workshop ZOO Zlín aneb můj první workshop vůbec. Za přírodou Pálavy Rešovské vodopády Adršpašské a Teplické skály Krkonošský národní park a Karkonoski park narodowy Bavorský les Šumava Lískovecký zajíc Slípka zelenonohá Kolem řeky Svratky... Tak trochu wildlife...

Výprava za přírodou Pálavy.

18.3.2012


Neděle slibovala příhodné počasí a tak po domluvě s Radimem a Petrem se uskutečnil opět výlet za pálavskou přírodou. Tentokrát jsme měli v merku především koniklece velkokvěté.
V 8:15 jsme se sešli s Radimem u hlavního vlakového nádraží v Brně. Odtamtud jsme pokračovali do Šakvic, kde jsme vyzvedli Petra, který se sem doposunoval vlakem a přitáhnul Radimovi stativ a mně sniper šály. Ani jsme dlouho neváhali a padlo rozhodnutí, že nejprve navštívíme Novomlýnské nádrže, protože je ještě jakž takž obstojné dopolední světlo, které bude v poledne pořádně ostré a to už by se na rybnících nedalo fotografovat. Na rozdíl od fotografování makra rostlin, kde si umíme světlo celkem pohodlně přizpůsobit.

Vodní nádrž Nové Mlýny

Přijeli jsme tedy k vodě, kde modrá plocha skýtala pro mnohé opeřence jídelní stůl i bezpečnou náruč před člověkem. Po chvíli bytí na pobřeží mezi němými loďkami, vytaženými na souš, jsme špekulovali, jakým směrem se ve fotografii ubírat. Jas nabíral na síle a protisvětlo nebylo tím nejlepším partnerem pro očekávaný záběr. Ptáci se vznesli a zamířili do lepších míst nám vzdálených.
Radim si všiml poblíž nás konipasa bílého, který prozkoumával kameny na náspu cesty. Pomalu se k němu blížil. Konipas se také blížil. Radimova pevná třístovka opatřená telekonventorem byla dostatečně silnou zbraní, kterou mohl konipasa ulovit na svoji paměťovou kartu.
Jak jinak, zadařilo se. Petr s ohniskem 1050mm si mohl fotografovat prakticky odkudkoliv :-) Na rozdíl ode mě, jenž jsem konipasa sledoval a čekal tak dlouho na volný výhled pro ostřící bod, až mi zmizel úplně.
Zleva se blížily labutě. Celkem byly čtyři. V daném čase jediné objekty na vodní hladině, které se daly fotografovat. Jas a mlžné dálky mě donutily kompenzovat 2/3 do mínusu. Jedna třetina by možná stačila, ale nerad odstraňuji vysoký jas z fotografie. Někdy si s tím nevím rady vůbec.
Po pozorování mých kolegů jsem dospěl k názoru, že v této chvíli jsem na fotografování ptactva ohniskově krátký. Bez krytí a dostatku času na znovu získání důvěry ptáčků v tento prostor jsem zkrátka nemohl pracovat a získat nějaký kloudný výsledek. Raději jsem se učil od zkušenějších a pozoroval kamarády, jak jim to jde od ruky. Tam, kde já už nedosáhnu, si kluci nemusejí vyhrnout ani rukávy ;-) Jó, je to i o technice, ne že ne...

Vodní nádrž Nové Mlýny

Rozhodli jsme se přesunout na jiné místo, za lepším světlem. Tedy pryč s protisvětlem. Než jsme tak učinili, prolétl nám vysoko nad hlavou dravec, ve kterém Radim poznal luňáka červeného. Když jsme odešli a nasadili krytky na objektivy, jako na povel se objevil poblíž konipas a vůbec to kolem nějak ožilo.
Přiblížili jsme se k Dolním Věstonicím. Zde jsme měli sluníčko za zády a před sebou dva ostrůvky z palachu a v dálce ostrovy velké. U břehů bližšího z nich se na vlnách pohupovala husa, na větvi seděl kormorán a potápka nás lákala do vody. Slunné dopoledne podpořilo barvy zlatavého rákosu a rackové chechtaví z nás měli dobrý den.
Moudiváček lužní dovolil Radimovi pár záběrů, kdy mu zapózoval na rákosu. Dovádějící rackové rybařili a nám přišla vhod také svačinka. Poté jsme naznali, že je čas přesunout se dál, a tak jsme se vydali pod úbočí pálavských skal.

Jaterník podléška - Zde jsem chtěl zdůraznit chlad a první záchvěvy jara v něm... Jaterník podléška - Zde již teplé počasí vítězí nad chladným...

Cestou jsme měli štěstí a před autem nám prolétl lovící krahujec, který dostal chuť na drozda. Když jsem zastavil, krahujec se zdekoval a drozd zůstal uvězněn v pletivu. Toho Radim vyprostil a mohli jsme pokračovat dál. Malý plácek, využívaný jako parkoviště poblíž obce Klentnice, poskytoval jediné místo pro auto, čehož jsme hned využili.

Stromy na Pálavských kopcích... Stromy na Pálavských kopcích...

Když jsme slyšeli ten zpěv jarně naladěných ptáčků, ponechali jsme si nasazené teleobjektivy. Ono i na šoulačku se dá tu a tam něco vyfotit. Procházeli jsme jakýmsi korytem, na jehož březích zapadlých suchým listím nás vítaly květy jaterníku podléšky. Záhy jsme narazili na sněženky či křivatec žlutý. Cestou nás doprovázel brhlík a spousta dalších ptáčků. Po nějaké chvíli jsme přišli k jakémusi přístřešku, kde jsme na chvíli spočinuli a dali si další svačinku. To, že je kousek dál studánka, jsem zjistil až doma v mapě. Během odpočinku nás několikrát navštívil velký blanokřídlý hmyz, kterého jsem mylně považoval za čmeláka. Každopádně hmyzák byl pořádnej čilouš a pořídit fotografii mě nenechal.

Sněženka podsněžník Sněženka podsněžník

Po chvilkovém blbnutí jsme vyrazili zpět na červenou trasu rovnou do kopce. Cesta s ostře nalámanými kusy vápencové horniny ztěžovala výstup pro člověka odvyklého procházkám v kopcích. Slunce topilo fest a rozpalovalo vápenec, který nám část tepla zase vracel zpět. Větřík ovšem pofukoval chladný a tak nebylo úplně jasné, jestli se obléci nebo ne. V zákrytu pařák. Na volném prostranství chlad jak ve sklepě na sedmém schodku. Bundu jsem sundával několikrát.

Mochna písečná Sněženka podsněžník

Přišli jsme na místo, které bylo zajímavé svým výhledem. Zkrátka strž. Už nevím kdo, ale někdo z kluků zahlédnul kousek od nás číhající poštolku. Přiznám se, že poštolku seshora jsem ještě neviděl. Radim se schoval za skálu a pořídil několik opravdu pěkných záběrů. Já než teleobjektiv z batohu sundával zase bundu. Přišli jsme k zábradlí vyhlídky, kde jsme se rozprchli každý dle svého uvážení pro pořízení nějakých snímků. Ať už krajinu či makro. Od vyhlídky jsme pokračovali kolem vzrostlých borovic, na kterých se šišky teplem rozevíraly a vydávaly praskavý zvuk. Spolu se zpěvem sýkorek to byl moc pěkný symbol předjaří.

Sněženka podsněžníkSněženka podsněžník

Pochodovali jsme vzhůru a kopec ztratil stoupání. Travnatá step se rozléhala od lesa až po skály. "Jen ten divoký králík mi tady chybí," pomyslel jsem si. Poblíž cesty na levé straně byly trnkové a šípkové keře. Ještě brzy, aby na nich byl nějaký mls.
Přišli jsme k vyhlídce, na které si odrostlé děti pouštěly ve větru jakýsi mix mezi drakem a paraglidingovým křídlem. Vydávalo to ve větru nepříjemné zvuky, až to nakonec spadlo. Nikdo nebyl zraněn a pánové na čas činnost přerušili. Nemuseli jsme alespoň na sebe křičet.
V trávě se povalovalo několik jedinců i párů, kteří zde zanechají své odpadky jako obvykle. To je známý fakt. Teplé počasí lidi vytáhne do přírody, ale spoustu věcí už dál neřeší. Tam papír, tam petka... I když vítr byl studený jak na vyhnálově, bylo v trávě lidí jako hrochů ve vodě.

Sněženka podsněžník

Přemýšleli jsme, kudy se dál vydat. Kde bychom mohli koniklece najít. Petr se vydal na malý průzkum. Úspěšný však nebyl. Pokračovali jsme tedy po červené stezce a vysílač Děvín nám byl po levici, načež Petr nás zastavil, neboť by nás tato cesta zavedla zpět k Pavlovu. Šli jsme tedy zpět. Na stepi jsme odbočili, abychom se porozhlédli kolem a pořídili několik záběrů. Rozhlédli jsme se po okolí a pak jsme sešli dolů k rozcestí poblíž posezení. Otočili jsme to na zelenou s mírným stoupáním. Po chvíli jsme se setkali s rodiči Radima a jejich čtyřnohým kamarádem Cirem. Mimochodem moc milí lidé.
Společně jsme pokračovali po zelené stezce až k rozcestníku, kde byl shluk několika lidí a jeden pán zde marně pátral po majiteli šály. Po chvilkovém fotografování skály a stromu jsme pokračovali dál po zelené a modré, později jen po modré. Lesík zhoustl a poskytoval zde příhodné prostředí pro růst sněženky podsněžníku. Bylo jich kolem nás opravdu hodně a toho jsme využili k fotografování.

Pálava

Náš postup se rázem zpomalil. V podstatě se i zastavil. Vyhledat v takovém nepřeberném množství rostlinek vhodný motiv a kompozici se zdálo nesnadné, alespoň pro mě. Pro kolemjdoucí jsme byli opravdu za exoty. Člověk povalující se po zemi s fotoaparátem u tváře v různě zkroucené poloze může působit na okolí poněkud divně, ale my jsme si hleděli své "práce".
Slunce se nám začínalo schovávat za kopec a nevím už kdo přišel s myšlenkou si na sněženky posvítit. Ještě neotestovaná sada 5 in 1 - pomocník každého makro fotografa, spatřila sluneční svit přímo v terénu. Prvně jsme zkoušeli stříbrnou odraznou desku, ale po chvíli experimentování bylo jasné, že to chce teplejší barvy, které se k tomuto podvečeru lépe hodí a ztotožňují se s teplou barvou zapadajícího slunce. Proto jsme použili odraznou desku zlatou.
U nasvěcování a fotografování jsme se navzájem prostřídali a snad i něco kloudného z toho vzešlo.

Pohled z Děvína na vodní dílo Nové Mlýny Pálavské skály

Nemohl jsem si nevšimnout, že někteří lidé sem chodí, aby si natrhali sněženek. Tři dny, které jim plná hrst květinek vydrží doma ve vodě, je doba velmi krátká proti tomu, jak důležitou roli hrají v potravním řetězci. Lidem udělají radost na krátkou chvíli a pak zvadnou, ale v přírodě nasytí hmyz, který pak nakrmí ptáky, savce... Zkrátka jsem přesvědčen, že květinám to v přírodě sluší mnohem více, než doma v nevzhledné skleničce a ty jarní jsou pro přírodu velmi důležité.

Koniklec velkokvětý

Po dlouhém fotografování v lese jsme se vyposunovali ke skalnímu městu, kde jsme měli možnost pozorovat několik poštolek, které ve skalách hnízdí. Naskytla se nám také pěkná podívaná na veverku zrzečku, kterou jsem letos viděl poprvé. Poslední dobou potkávám jen černou formu veverky obecné, která z našich lesů zrzku vytlačuje, jak tvrdí odborníci. Je ale fakt, že v borovém lese má zrzka lepší maskování, než třeba v dubovém.
Když jsme se dokochali pohledem na poštolky obecné, pokračovali jsme v cestě. To, že jsme nenašli do té doby žádný koniklec velkokvětý, mi ani moc nevadilo. Záměr naší výpravy za přírodou Pálavy byl i tak splněn. Byl jsem spokojen.

Tařice skalní

Protože jsem trochu zaostal při hledání souřadnic, kluci získali značný náskok. Najednou jsem zaslechl "Koniklec!" Abych se přiznal, jsem zvyklý na trochu silnější výskyt, ale byl jsem rád i za ty tři rostlinky, které tatínek Radima našel a dovedl nás k nim. Prosluněná stráň byla rozpálená jako v letním dni a víc než fotografovat jsem si chtěl odpočinout. Proto se na fotografování vrhli první kluci a já jsem si chvilku počkal. Odložil jsem batoh, fotoaparát a na chvíli spočinul. Koukal jsem do krajiny a chladný vánek dával znát, že ještě není tak teplo, jak by se mohlo zdát.
Vystřídal jsem Radima u fotografování největší rostlinky a s Petrem se přesunuli výše, kde pátrali po dalších. Zkrátka pokud jde o koniklece, až tak jsme úspěšní nebyli.
Ukončili jsme svou fotografickou pouť a vydali se k parkovišti. Byl to ještě kus cesty a my mohli sledovat západ slunce za kopci.

Pálavský skalní mech - nepodařilo se mi určit, o jaký druh jde...

Na parkovišti jsme se s Radimem a jeho rodiči rozloučili a vyrazili jsme s Petrem na cestu. Byl to báječný výlet, díky kterému jsem poznal nová, zajímavá místa a rád se sem zase podívám.