ČLÁNKY

3.Noční potápění

25 - 26.8.01

Je něco kolem 15:00. Sobota a krásné počasí říkají "Táhni k vodě!". Přijeli pro mě kamarádi autem, že prý dnes uděláme táboráček. Vzal jsem si tedy s sebou svoje věci, ale na opékání jsem neměl nic. Zastavili jsme se u nás na benzínce a tam jsem si koupil něco na pití a taky něco na jídlo. Důležitou součástí výzbroje byl repelent, neboť jak známo, je u vody hejna komárů. Vyzvedli jsme ještě jednoho člena výpravy, a sice kamarádovu manželku, která nás čekala u cesty. Dorazili jsme k vodě. Zdála se být čistá a tak jsem nafoukal člun a bójku. Naplnil jsem si sáček štěrkem do zátěžového opasku a vyrazil jsem doměřit poslední třetinu štěrkoviště. Mezi tím Radek a Roman prozkoumávali pobřeží u výběžku, kde objevili asi padesáticentimetrového úhoře. Musím říct, že v poslední třetině a to směrem na východ je hloubka menší než v prostřed štěrku. Bylo to mezi 4,20m a 6,80m. Povětšinou však 5m. Každopádně v těch místech se mi tak líbilo, že jsem neodolal a rozhodl se, že zde se zanořím přímo ze člunu. Fajn, příprava proběhla rychle a tak jsem se ponořil do pěti metrů. Byl jsem úplně nadšen jak byla voda krásně čistá. Ode dna jsem pozoroval houpající se člun a bójku na hladině.
Dole bylo dno velmi čisté a viditelnost byla skvělá, snad více než osm metrů. Bylo to ovšem také tím, že jsem se potápěl v místech, kde nikdo nechodí a tudíž vodu nemá kdo zkalit. Naprosto jsem si to vychutnával a až na absenci korálů a většího množství ryb jsem si připadal jak v moři ( akorát, že jsem v něm nikdy nebyl...:). Několikrát jsem to tam ještě prubnul a pak jsem se zase vyškrábal na člun a odstrojil se. Popojel jsem asi o čtyřicet metrů dál a znovu jsem měřil, ale ejhle co se nestalo. Z mého hloubkoměru mi spadlo závaží a zůstalo na dně ! "Musím pro něj !" Řekl jsem si, ale dobře jsem věděl, že už ho nenajdu. Hloubka byla sice jen 5,50m, ale závaží je to docela malé a tak jsem nálezu nedával přílišnou naději. Šel jsem dolů a kolem jsem viděl asi metr vysoké rostliny rostoucí zhruba na třech metrech čtverečních. Kolem nich bylo dno zkalené a tak jsem to po asi třech zanořeních vzdal. Jednalo se stejně zhruba o tři minuty práce a navíc závažíčko mělo hnědou barvu, takže ho najít jen tak, by byla spíše náhoda. Pustil jsem to tedy z hlavy.

Stačil jsem jenom proměřit asi 50% této třetiny. Vlezl jsem do člunu a vrátil se ke svému stanovišti. Hlad se začal ozývat a tak jsem něco zakousl. Ze ztráty závaží jsem byl docela zklamaný, ale ze zážitků pod vodou naopak nadšen, takže jsem čekal až se setmí, abych se mohl vrhnout na noční potápění. Kamarádi nanosili dříví, neboť já se musel věnovat jiným záležitostem :-) Rozdělali jsme oheň a kdo měl, ten opékal, (já neměl nic...) Počkali jsme do 21:00. Připravil jsem si věci včetně baterky. Cestu k vodě nám z části osvítil oheň a z části měsíc, který dnes jel jen na poloviční úvazek. Voda teploučká a čistá no co víc chtít ! Rozhodli jsme se, že se půjdeme potápět k výběžku, kde je na dně nějaká konstrukce a kolem ní se shromažďuje velké množství malých rybek. Protože jsem měl baterku jenom já, tak Roman a Radek museli jít po mém boku. Rozsvítil jsem ji a světla bylo, že bych mohl rozdávat. Po domluvě a hyperventilaci jsem se zanořil. Kluci se řídili podle mě, protože bez světla byli ztraceni. Byl jsem ovšem naprosto ohromen. Ve dne plaší ryby lidi co skotačí ve vodě, ale v noci je klid. Kam jsem se podíval, tam byly ryby. Nevím sice co to bylo zač, ale okouny jsem poznal. Bylo to super, ryby byly nade mnou pode mnou i kolem mě. Byli naprosto v klidu. Nechápavě koukaly, kde se tady vzalo světlo. Mohl jsem se k nim přiblížit na centimetr a ony se ani nehnuly, ale jakmile jsem natáhnul po některé ruku, tak jsem ani nepostřehl kam se ztratila.
Jelikož ryby znají své přirozené predátory a my k nim nepatříme tak byly v klidu a podřimovaly. Vynořili jsme se a sdělovali si své dojmy. Půjčil jsem taky baterku Radkovi a já s Romanem jsme byli po stranách. Konečně jsem v praxi poznal, že potápět se sám není tak zábavné, jako když je nás na to víc. Koukal jsem a plaval asi metr za Radkem po jeho pravém boku. Před sebou jsem viděl spoustu světla. Srovnal jsem s ním "krok" a společně jsme pozorovali přírodu v hloubce asi 5m. Několikrát jsme se takhle potápěli. Roman baterku půjčit nechtěl, protože stejně jako Radek nemá ploutve ( což je ovšem velká chyba ) a obával se, že by se mu s ní špatně plavalo, neboť v jedné ruce je třeba mít baterku a druhou vyrovnávat tlak a navíc ještě plavat ! To jde bez ploutví dost blbě. Při dalším ponoru jsem poněkud rychleji nabral hloubku a pořezal jsem si prst, patrně o škebli. Dost to štípalo, ale krev nijak zvlášť netekla a tak jsem pokračoval v potápění. Hlavně, že jsem se týden před tím díval na neoprénové rukavice a nekoupil si je...
Vzal jsem si baterku a kluci se zase museli řídit podle mě. Plavali jsme od výběžku směrem jiho - jiho - východ. Díval jsem se na kluky, jak daleko jsou ode mne a posvítil si na ně. Našel jsem krmítko na ryby a tak jsem se rozhodl, že ho vezmu na hladinu. Vynořili jsme se a mě už byla docela dost zima. Půjčil jsem baterku Radkovi ať nyní vede ponory on. Udělali jsme ještě několik posledních a já se rozhodl, že to zabalím. Radek a Roman se ještě ponořili beze mě a já z hladiny pozoroval, jak se stoupajicí hloubkou se snižuje intenzita světla, které proniká ode dna nahoru k hladině. Kluci se vynořili a Radek mi sdělil, že z baterky vypadnul magnet, kterým se baterka rozsvěcuje. Tak to mě zrovna nepotěšilo. Pouzdro na magnet, ve kterém byl umístěn vysoustružím za pár minut, ale magnetku samotnou mi dalo problém sehnat. Jednalo se totiž o klasickou malou školní magnetku. "No co se dá dělat, dnes noční ponory končí." Řekl jsem si a i když né moc nadšen jsem se s tím snažil smířit. Docela mi ten závěr zkazil celkový dojem. Radek mi slíbil, že ho zítra zkusí najít. Tomu jsem ovšem nedával velkou naději a vlastně jsem tomu ani nevěřil. Šli jsme spát až po třetí hodině ranní.

Ráno, respektive dopoledne Romana vzbudil něčí pes, no a tak jsme vstali všichni. Hned jsem na sebe hodil plavky a hurá do vody. Voda naprosto skvělá a viditelnost lepší než kdy jindy. Trochu jsem si zaplaval a hned jsem si dal zátěžový opasek a další věci a vyrazil do vody. Čas : 9:27. Řekl jsem klukům ať jdem hledat ten magnet, dokud je tak skvělá voda. Hledal jsem hledal, ale špatně a kromě kýblu jsem nic zajímavého nenašel. Zato Radek, po Romanem upřesněné informaci posledního ponoru jej našel. To jsem tedy zíral ! V hloubce pěti metrů najít něco tak malého mě naprosto překvapilo. Měl jsem radost a tak jsem dál pokračoval v potápění. Zaplaval jsem si potápět se ke kovové konstrukci pokrytou škebličkami v hloubce asi 2m. V její blízkosti bylo spousta malých rybek a to vše šlo vidět z hladiny. Trochu mě zamrzelo, že jsem si s sebou nevzal podvodní foťák na jedno použití, ale v Chorvatsku jistě bude více příležitostí a věcí k fotografování. Aby toho však nebylo málo a já si opravdu odnesl s sebou něco "domů", napadnul mě pěkně blbej nápad. Rozhodl jsem se totiž, že vyzvednu ze dna v hloubce asi 4,50m ten již zmiňovaný kýbl.
Ovšem ouha. Byl přichycen docela pevně ke dnu a porostlý škeblemi a taky zevnitř, takže jsem se opět o jednu pořezal. Je zajímavé, jak vypadá pod vodou krev tekoucí z rány. Nadarmo se neříká, že se ve vodě nemá na nic sahat. No teď už to vím a příště si dám pořádného majzla než na něco sáhnu. Musel jsem tedy skončit s potápěním po 21 minutách. Roman z Radkem mezi tím šnorchlovali z opačné strany výběžku a objevili tam přilbu na motorku. Později jsme se dozvěděli od jednoho rybáře, že tam někdo vloni zahučel se Simsonem. Chlapa vytáhli. Na památku tam zůstala jen ta přilba. Taky jsou tam korýtka z těžebního pásu, což bych chtěl v nejbližší době omrknout.